The Dark Pictures Anthology: Man of Medan – recenze

Nový přírůstek do hororové rodiny

Když někdo řekne Supermassive Games, tak asi málokomu z nás se ve spojitosti s tímto herním studiem něco vybaví. Pokud se však zmíní hry jako Until Dawn, Hidden Agenda nebo nedávno vydána VR záležitost The Inpatient, tak asi kde komu se samou hrůzou zježí všechny chlupy na těle. Skoro by to vypadalo, že britští vývojáři jiné hry, než hororové adventury zkrátka neumí. Ale když něco dobře funguje, tak proč s tím přestat? Jejich nový herní počin s dlouhým názvem The Dark Pictures Anthology: Man of Medan tak kráčí po stopách svých předchůdců a opět se nás po letech bude snažit vystrašit k smrti. Zdali se mu to podařilo, to se dozvíme v následující recenzi. Malá rada pro začátek – baterky nechat pořád rozsvícené!

Horor Man of Medan je prvním dílem plánované antologie shrnuté pod názvem The Dark Pictures. Stylem hraní za žádnou cenu nezapře ovlivnění svým starším bratříčkem z PS4. Ten, kdo hrál Until Dawn, se zde bude cítit jako ryba ve vodě. Herní principy se za ta léta snad vůbec nezměnily. Chopíš se role hned několika postav, u kterých svým počínáním rozhodneš o jejich osudu. Přežijí ti všichni nebo všechny navštíví zubatá smrtka s kosou? To už záleží pouze na tobě, na tvé intuici, tvé opatrnosti a tvém rozhodování. Existuje nepřeberné množství možností, které jistě jedním zahráním všechny neobjevíš. Hra samotná už vlastně tak trochu počítá s tím, že příběh si projdeš více jak jednou a odkryješ další možné příběhové cesty. Troufnu si říci, že po prvním průchodu se ti všechny protagonisty zachránit nepodaří, tudíž se naskytne možnost vše udělat jinak a jistě lépe při tvé druhé zkoušce. Samotná herní doba se pohybuje okolo necelých 5 hodin čistého času, což je oproti Until Dawn docela málo, ovšem tomu naštěstí odpovídá i její nižší cena. Nově se titul oprostil od tradičních exkluzivit na konzoli Playstation 4, a je možné si ho tak zahrát i na Xboxu One, nebo počítači.

Film nebo hra?

Man of Medan svou zápletkou připomíná klasické béčkové hororové filmy z 80. let, vyprávějící o partě kamarádů, kteří se, jak už to bývá, nedopatřením dostanou ve špatnou dobu na špatné místo a jsou následně nuceni čelit skrytému zlu, které usiluje o jejich životy. I přes tuto neoriginální banální základní podstatu, nabírá příběh samotný postupně na svých obrátkách a doslova tě vtáhne a nepustí, dokud nedojdeš až do zdárného konce. Nerad bych čtenářům vše vyzradil a ochudil je tak o skvělý děsivý zážitek, ale něco málo z děje pro menší představu přece jen asi povědět musím.

Scénáře se ujala, stejně jako u předešlého titulu Until Dawn, opět dvojice spisovatelů – Larry Fessenden a Graham Reznick. Po prologu, který nás vrací do doby těsně po konci druhé světové války na bitevní křižník, se dostáváme již do současnosti přesněji do oblasti Francouzské Polynésie v Tichém oceánu, kam se vydává skupina čtyř mladých lidí na cestě za dobrodružnou plavbou s cílem najít potopený vrak válečného bombardéru. Společnost jim dělá i přísná a zásadová kapitánka lodi. To, co se zprvu jevila jako ideální zábava, při které nesmí chybět i spousta lahví s pivem a vyprávění strašidelných příběhů, se s příchodem silné bouře změní v čiré peklo. Po napadení lodi bandou pirátů jde všechna legrace stranou a ten skutečný horor přichází ve chvíli, kdy naše loď se jménem Duke of Milan se v divokých vlnách dopraví až k zapomenuté zmiňované bitevní lodi známé z úvodu. Naši únosci v čele s ohyzdně vypadajícím šéfem se rozhodnou přečkat bouři na ní a v té době ještě vůbec netuší, že toho brzy budou hořce litovat…

Procházka po ztracené lodi

V průběhu hraní jsem častokrát měl dojem, že snad hraju starší hru typu Resident Evil, jen ve fenomenální grafice. Man of Medan se totiž, co se týká hratelnosti, uchyluje ke statickým kamerám, kde ve většině případů chodíš se svou postavou v úzkých stísněných koridorech. Tento dnes již méně viděný prvek tu však není náhodou. Vývojáři díky němu ukazují hráči přesně to, co chtějí, a tím dokážou dost dobře napínat. Nikdy nevíš, co na tebe může vyskočit za rohem, dokud kamera nepřeskočí na druhou obrazovku. Práce s kamerou tu funguje skvěle, ovšem někdy může hráče přivést i do zmatku, kdy kolikrát nevíš, jaké směrové tlačítko máš vlastně zmáčknout, abys šel tam, kam chceš. Ale to je, řekl bych, už takový úděl statických kamer.

Nepřijdeš ani o klasické quick time eventy, kdy v určitou chvíli musíš zmáčknout dané tlačítko na obrazovce. Snad ještě v žádné hře jsem nezažil, že bych tak často nestíhal mačkat určená písmena jako právě tady. Hra totiž nikdy přesně nedává najevo, že nyní by ses měl připravit na tlačítkovou sekvenci, což mělo za důsledek, že nejedna postava skončila mým přičiněním opravdu špatně. Paradoxně jsem však za tento mechanismus docela rád a tolik mi zde nevadil, občasné zaváhání je zkrátka tvrdě trestáno a to je v takovém případě vítané. Litovat svých činů a tvé nepozornosti budeš jistě často.

Většinu herního času ovšem zabere sledování filmečků, kdy sem tam za určitý charakter vybereš, jak si má v dané situaci počínat, či jak má odpovědět. Možnosti dialogu jsou vždy trojí – většinou kladná reakce, negativní či možnost mlčení. Na základě tvých odpovědí si buduješ vztahy mezi tvými hrdiny. Nemohu však říci, do jaké míry to má vliv na celý vývoj příběhu. Spíše se ale jedná o menší okrašlovací prvek, který mění minimum věcí. V rámci hraní budeš nacházet nepřeberné množství písemného materiálu, který ti pomůže více pochopit všechny události kolem. Mimoto narazíš i na zvláštní obrazy, které ti vždy odkryjí v krátké předtuše skryté nebezpečí, které tě v budoucnu může ohrozit na životě. Není radno tyto vize přehlížet, pokud hodláš ze všeho odejít se zdravou kůží.

Po celou dobu na tebe dohlíží postava takzvaného Kurátora, muže, který je jakýmsi tvým průvodcem a rádcem, hodnotící jak moc dobře si vedeš při hraní. Podobnou figuru jsme mohli spatřit již v Until Dawn, kde však měla přece jen větší a významnější roli, tudíž jsem zde docela přemýšlel, zda přece jen tady není trochu nadbytečná. Možná se o jejím významu dozvíme více až v dalších dílech.

Celkové dojmy

Jak už jsem drobek naznačil, tak grafická stránka je opravdu úžasná. V tomto směru snad nemohu nic vytknout. Jak se již stalo u Supermassive Games zvykem, všechny postavy ve hře jsou nasnímaní skuteční herci, což přidává na jejich celkové uvěřitelnosti. Atmosféra samotná je tak hustá, že by se dala krájet. Musím vychválit jeden moment, který mě ne přímo vyděsil, ale spíš znepokojil natolik, že jsem měl z něho mrazení po celém těle. Sám nejsem zrovna fanouškem laciných lekaček, kdy před tebou vyskočí znenadání nějaká věc za doprovodu hlasitého zvuku, proto jsem rád, že vývojáři byli v tomhle ohledu trochu střídmější a jsou schopni strach u hráče vyvolávat i jiným způsobem. Pochopitelně tu ale na několik jump scare sekvencí i tak narazíš, jak už to u takových žánrů zkrátka bývá.

Příběh mě do hry vtáhl natolik, že jsem ji dohrál s menší pauzou za jedno deštivé odpoledne. Mohla by se naskytnout otázka, zda vůbec má smysl, se po jejím dohrání pouštět do ní znovu. Dle mého názoru určitě. Jakmile dojdeš do samého konce, otevře se ti totiž speciální mód s názvem Curator’s Cut. Ten ti umožní si hru projet celou od začátku, ale z pohledu jiných postav, které jsi na prvním zahrání v danou chvíli ovládat nemohl a netušil tak, co vlastně prováděla, zatímco ty jsi v té době s jiným charakterem bojoval doslova o holý život. Díky tomuto módu si tak budeš moci doplnit jisté mezery v příběhu a prodloužíš si tak i celý zážitek.

Co bych však titulu možná vytkl, jsou občasné podivně navazující scény. Stane se, že tvým rozhodováním a objevováním okolních stop uvedeš pokračování příběhu určitým směrem, a tudíž hra musí v jisté momenty v rychlosti vzít všechny tyto informace v potaz. To způsobí, že běží nějaká animace, která prapodivným střihem skočí hned na další, která se spustila na základě tvých voleb, což kolikrát budí docela divný dojem. To je ale asi jedna z mála vad na kráse.

Kdekoho asi může odradit absence české lokalizace. Pokud zrovna neholduješ angličtině či jiným cizím jazykům, tak tě možná ze všeho nejvíc bude děsit právě toto. Důležitou roli hrají tvé odpovědi v dialozích, které při neznalosti cizích slov mohou dělat problém, a při nepochopení celé situace nemá hraní asi nějaký hlubší smysl. Doufejme, že se alespoň PC verze dočká v brzké době češtiny, ať si ji může užít širší skupinka hráčů.

Pusť si Rudův gameplay otvírák zde:

Závěrečné hodnocení