Mafia: Definitive Edition – recenze

Je to již nějakých osmnáct let, co vyšla česká dnes již kultovní pecka Mafia: The City of Lost Heaven. Podepsalo se pod tím tehdejší brněnské studio Illusion Softworks pod vedením ředitele Petra Vochozky. Hra vycházela z pera herního guru designera Dana Vávry. Později toto studio přešlo pod 2K Czech pobočku v Praze a Brně. V současné době to spadá pod dceřinou společnost Hangar 13, jenž má dvě pobočky v ČR i další dvě v zahraničí a patří pod vydavatele 2K Games, který je dceřinou společností Take-Two Interactive, jenž vlastní Rockstar Games. Docela zamotané že? Každopádně hra má svým konceptem k série Grand Theft Auto blízko, ale dělal ji někdo jiný.

Vydavatel 2K Games se rozhodl restartovat značku Mafia a všechny tři díly vydal v Definitivní edici. Hlavním cílem bylo dostat tyto hry i na současné konzole, což se povedlo. Třetí díl v této edici ale moc změn nedoznal, neboť v podstatě stačilo dát k tomu veškerý dodatečný obsah. Druhý díl se všemi DLC prošel HD remasterem a hlavní rozdíl byl vidět v texturách s vyšším rozlišením. První a nejstarší díl ale prošel změnou kompletní a je to v podstatě úplně nová hra. Postaralo se o to studio Hangar 13, které je z části tvořené i českými vývojáři, co se na originálu tenkrát podíleli. V následující recenzi ti chci hlavně vypíchnout klady a zápory této nové remake verze, která stejně jako originál naštěstí obsahuje i český dabing.

Silný příběh zůstal zachován

Hra má velice krásný a zajímavý příběh, který připomíná filmovou ságu Kmotr a Zjizvenou tvář s Al Pacinem. Na tomto remaku oceňuji, že respektuje z velké části původní děj. Nepatrné změny v něm potěší. Celkově se ho drží, místy i rozvíjí a rozhodně ho nekazí.

Stejně jako v originálu tedy hraješ za taxikáře Tomma Angela, kdy se souhrou okolností zapleteš do světa organizovaného zločinu. Zpočátku máš z toho rozpaky, ale odměny z tohoto společenství začnou pro tebe být až příliš lákavé, než abys ho opustil. A ono to pak už stejně nejde, protože jako mafián víš toho až příliš mnoho a „rodina“ se neopouští. A tak jako Tom stoupáš v mafiánské hierarchii postupně k vrcholu a tím také od šéfů dostáváš lukrativnější úkolové nabídky.

Úžasnou atmosféru do tohoto příběhu vnáší zasazení do 30. let 20. století v období prohibice, do města Lost Heaven, jenž je plné meziválečné architektury, aut a kultury, kterou můžeš sledovat, z autorádia poslouchat a interagovat s ní.

Pro samotné město Lost Heaven byl totiž reálnou předlohou New York a Chicago z té doby. Spojenými státy zrovna zmítala Velká hospodářská krize a miliony lidí bylo bez práce. Prohibice stála na vrcholu a s ní i organizovaný zločin, který na ní vydělal astronomické částky. Města tak ovládali mocné mafiánské rodiny, které nezřídka spolu soupeřili o nadvládu. A tehdejší policie byla samozřejmě zkorumpovaná…

Vizuální i zvukové blaho

Po vizuální stránce nemám výhrady, ba naopak. Město Lost Heaven vypadá parádně, jak ve dne, tak zejména i v noci. Architektura domů, spousta detailů, neónová světla, světlomety, barvy, odlesky z aut a louží… Je to radost pohledět.

Hra běží na upraveném enginu třetího dílu a někde jsem slyšel, že má i předem vypočítané dynamické odrazy a nasvícení. Nefunguje to tedy na základě skutečného ray tracingu, ale vypadá skoro, jako kdyby ho měla. Díky této technologii ji proto svým výkonem dobře zvládá současná generace konzolí PS4 a XONE. Nepochybuji ale o tom, že dostane vylepšenou grafickou podporu i v té nové nadcházející generaci, kde bude vypadat ještě o něco lépe.

Stejně tak, jako je neuvěřitelně krásně zpracované město, jsou i krásně zpracované modely aut. Působí jako skutečné a i jejich jízdní model je na slušné úrovni. Jinak se chovají na suché silnici a jinak na mokré. Je na nich krásně vidět i efekt nárazů a různých poškození.

Hra má parádní destrukce, kdy skoro všechno lze nějakým způsobem zničit. Také modely zbraní, samotná střelba, oheň a výbuchy jsou kochačkou pro oči.

Pochválit musím i vzezření a mimiku samotných postav. Je velice realistická. Též oceňuji, že i v českém dabingu je dobře synchronizovaná řeč s jejich rty. Postavy mají obličeje velice detailní, i když ve srovnání s originálem rozdílný. Až na výjimky mi to nevadí, snad jen ten Paulie nemusel vypadat jako žabák.

Po zvukové stránce nemám moc výhrady. Ozvučení zbraní i aut je pěkné a doprovodná hudba či komentáře z autorádia jsou slušné. Jen místy jsem si říkal, že bych tu hudbu nahradil jinou. Český dabing je ovšem povedený a myslím si, že originálu ostudu nedělá.

Hratelnost a menší neduhy

Příběh, akční pasáže, ale i průjezd městem je zábavný a nenudí. Volby obtížnosti jsou dobře nastavené, vyvážené a v průběhu hraní se dají i měnit. Legendární závod nechybí a dobře se povedl.

Filmové cut-scény jsou na vysoké úrovni, herecké výkony všech protagonistů jsou skvělé a dávají k hratelnosti tu správnou šťávu.

Slabší je to ovšem s módem Volná jízda, který se zpřístupní po odehrání první kapitoly. Oproti originálu toho moc nenabízí, jen možnost volné jízdy po městě, kdy tě žádný úkol netlačí. Střídáš si tak vesele auta a s plnou zbraňovou výbavou dráždíš policii.

Město i jeho okolí je totiž sice moc pěkně zpracované, ale oproti originálu žádné činnosti nenabízí. Moc rád bych si zašel jako v sérii GTA do obchodu, koupil si oblečení, šel se ostříhat k holiči, potom na drink do baru a vyzkoušel i nějaké ty atrakce. Tady nic takového není. Město je jen kulisou, což v rámci příběhu až tolik nevadí, ale ve Volné jízdě, kde je na poznávání světa již dostatek času, ti to už vadit bude.

Hra je stavěná pro moderní hráče, kteří jsou v dnešních hrách zvyklí, aby je někdo vodil za ručičku. Jak jinak si vysvětlit fakt, že se ti pořád píše, co máš dělat a při jízdě vždy na silnici stojí mizící značky, které ti ukazují, kudy máš jet a v menu se ani nedají vypnout.

Zamrzí též i občasné bugy, byť nejsou tak časté jako v Definitivní edici druhého dílu. Někdy se postava či zbraně zaboří do stěny, přes dostatek místa mi nešly otevřít dveře od auta a jednou se nedalo po zastavení s autem rozjet. Většinou to bylo proto, že jsem dělal něco, s čím hra zrovna nepočítala.

A tím se dostávám k poslední technické výtce, kterou jsou přílišné naskriptované situace. Na poprvé si toho třeba tolik nevšimneš, ale po opakování scény to bývá už zarážející. Někdy to chce po tobě něco, co by šlo udělat i jinak, ale hra s tím nepočítá. Nepřátele jsem v jedné situaci nemohl zabít přes obrovský otvor ve stěně ze předu, byli nesmrtelní, ale zezadu z vedlejší ulice už zabít šli, protože na to navazovala patřičná cut-scéna.

Pusť si Pařanský let’s play:

Závěrečné hodnocení