Jelikož jsme kvůli nedostatku času nemohli přinést recenzi dříve, a stejně již polovina hru vlastní a druhou vůbec nezajímá, rozhodl jsem se Greedfall nenapsat jako klasickou recenzi, ale spíše mé dojmy z hraní.

Začátkem jen nesmím zapomenout zmínit, že za hrou stojí studio Spiders a vydavatelem je Focus Home Interactive. Hra vyšla 10. 9. 2019 na téměř všechny platformy, jmenovitě Xbox, PS4 a PC.

Za vše může „velký bratr“.

Greedfall je jedna z mála her, na které jsem se v tomhle roce těšil a to z jednoho prostého důvodu, že jde o akční RPG ve stylu Dragon Age. V momentu, kdy jsem to zjistil, se mi rozsvítili očička a nahlas jsem vyslal zbožné přání, ať to ne… nepokazí. Ti, kteří mě aspoň trochu znají, již vědí, že od té doby u mě začal „rádiový klid na téma Greedfall“. Jediné co jsem kontroloval, byl datum vydání. Jenže se mi to tentokrát úplně nepovedlo. Věděl jsem totiž, že se ke hře kvůli časovému vytížení dostanu daleko později než bych chtěl, a proto když mi ho YouTube naservíroval v přímém přenosu, nepodařilo se mi už tento, ani následující streamy Greedfallu vypnout (proklínám tě Youtube!).

Seznamování s hrou

Když jsem to konečně začal hrát (díky Karle, že máš i ranní a mohl jsem Greedfallu věnovat vždy aspoň hoďku a půl denně) tak už jsem měl bohužel určité předsudky a obavy a popravdě se mi ani hrát moc nechtělo. Naštěstí to změnil poslední stream, který jsem viděl, kde bylo řečeno: vaj yuQ Quj ‚ej vI’Iprup SuDal start taH, pop SoH je fun QoyDI‘ ghaH QIt ropwI’qoq yab. (přeloženo do klingonštiny, abych nemusel autora citovat, pozn. Redakce / Tu poznámku redakce sis ale napsal sám, pozn. Redakce).

Jak se mi hrálo?

Vsadím se, že v tomhle bodě minimálně půlka z Vás čeká, jak hru zmačkám a zničím nějak vtipně ve stylu AVGN (Angry Video Game Nerd), nebo hru vytáhnu, vezmu rýč a pošlu ji na začátek cesty Danteho peklem (PS: nepředstavuj si Danteho z DmC, ale toho staršího). Ale to bohužel nejde, proč? Ano hra má spoustu nedotažených věcí, které by mohli zájemce odradit.

Uvedu jen pár z nich pro představu: zbytečná taktická pauza, recyklující se interiéry budov, komický běh postavy (dokud nenasadíš plášť), průměrná grafika, neschopnost místy přeběhnout výmol na poli atp. Nicméně všechny tyhle výtky jsem časem přestal vnímat a prostě je bral jako součást kompromisu. V zásadě mi vadili pouze dvě věci, absence českých titulků a nemožnost personalizovat společníky jinak než výměnou zbroje se zbraní.

Proč je Greedfall výborný?

Po dohrání hry a jejím zesumírování jsem si vlastně vůbec věci, které mě štvali, nepamatoval (ještě, že jsem si je průběžně značil). Abych ti zkusil popsat, proč je Greefall i přes tolik „chyb“ výborná volba, tak ti musím zmínit herní mechaniky a zároveň tím shrnu i klady hry. Velmi se mi líbilo zpracování mapy (je podobné jako např. v Kingdom Come), cestování mezi lokacemi, kde místo klasického loadingu, si můžeš vyrábět lektvary, nakupovat, mluvit se společníky atp. Výborné je také míchání tříd postav, nemusíš se tedy striktně držet toho, že jsi mág a tak pojedeš jen vylepšení pro něj.

Takto jsem to zkoušel na začátku a nebylo to to pravé. Díky možnosti resetování stromu dovedností kdykoliv během hry, jsem si vyzkoušel krom zmíněného kouzelníka, také válečníka, ale s uspávacím kouzlem a léčením, což bylo při soubojích s bossy neocenitelné. Během hraní, budeš narážet na spoustu postav a rozmanitých bossů, s očekávání dobrým dabingem. Kdyby se mě, ale někdo zeptal na 3 body, které hru definují a prodávají. Odpověděl bych časové zasazení, příběh a vztahy, ať už postav, nebo s jednotlivými frakcemi.

Hra určitě nezabere pouze 15 hodin, jak se uvádí na určitých portálech. Mě zabrala něco přes 28 hodin a to jsem plnil úplné minimum vedlejších questů a za celou hru jsem umřel jen párkrát na začátku.

P.S. Najde se ještě někdo, kdo zabil Kurta jako já?

P.S.2 Pokud jsi dočetl až sem, tam se možná divíš chaotickému vložení obrázků, prostě nedávají smysl k odstavcům a to z toho důvodu, že screeny, jsem si dělal pro klasickou recenzi. Tak jsem ti vybral ty nejhezčí z nich a vložil je mezi texty.

Tentokrát se mi pod ruky dostala hra, kterou jsem si přál hrát od prvních trailerů. Toto nadšení hodně zchladilo hodnocení dalších recenzentů, ale i přes to jsem se na Wolfenstein Youngblood těšil. Tak se pojď kouknout jaké ve mně zanechala pocity.

Wolfa vydává jako předchozí díly Bethesda a za vývojem stojí MachineGames, jako u předchozích dílů, ale nyní ve spolupráci s Arkane Studios.

Hra dvou na jednu licenci?

Ano, když koupíš Deluxe edici. Získáš tím tzv. Buddy Pass. Jen zmíním, že hru jsem hrál jako vždy s Karlem, ale vyzkoušel jsem ji i s Rudou. Princip spočívá v tom, že hráč který hru nevlastní si nainstaluje demo, které je vlastně plná hra, jen je hratelná až díky Buddy Passu kamaráda, který ho do hry pozve.  Nápad umožnit hrát 2 kamarádům na jednu licenci je super, když prostě uděláš hru v kooperaci, tak to dává smysl. Za což rozhodně palec nahoru. Má to ovšem i své omezení. Ten z vás, který licenci nevlastní nezískává achievmenty a nemůže hrát, když nehraješ i ty. Pozvat takto do hry můžeš je jednoho kamaráda. Jinak ovšem vše funguje jak má a kooperace je nejsilnější tahák hry.

Jak se Wolfenstein Youngblood hraje?

Osobně bych řekl, že téměř stejně jako předchozí díly. Jistě je tam pár odlišností, ale o těch se dočteš níže. Přišlo mi, že Youngblood má nejslabší příběh z novodobých Wolfů, což mě osobně moc nevadí, já ho nikdy nevyhledával kvůli příběhu. Právě naopak, vím že můžu vypnout a jen prostě kosit nácky. A tady se hra vůbec nezměnila, nepřátel je všude víc než dost, je zde i pokus zachovat vtip BJ z předchozích dílů. To se podle mě moc nepovedlo, nebo to bylo možná jen tím, že mě hlavní postavy, sestry, vůbec neoslovily. Za cca pět hodin mě to donutilo usmát se jen jednou a to když sestry ve výtahu začaly fuckovat nácky.

Nelíbilo se mi

Hned první boss se nám s Karlem zaseknul, když měl téměř nulové HP a my hru museli restartovat. Tím, že jsme hráli na vyšší obtížnost, tak nám další pokusy daly zabrat, už jen díky tomu, že jsme měli pokaždé méně a méně nábojů. Ale věřím, že tohle byla výjimka a proto to neberu jako zápor, ale prostě smůlu.

S Karlem nám celkem vadilo, že není moc lokací a proto se při plnění úkolů budeš vracet do stále stejných map. Občas se stane, že narazíš na nepřítele, kterého nemáš šanci zabít, protože je mimo tvoji úroveň a prostě musíš utéct. Trochu taky zamrzí, že lokace jsou prázdné a není tam žádný život. Škoda, že v mapách chybí civilisté, kteří by se k nám třeba připojili.

Nejvíc mi ovšem vadila potřeba volby zbraní na určité nepřátele. Takto, ten nápad se mi naopak celkem líbí, ale vadilo mi provedení jaké MachineGames s Arkane Studios zvolili. Ne jenom, že rozlišovat čtverečky a obdélníčky v té rychlosti je téměř nemožné. Ještě ale více mě frustrovalo, že s moji oblíbenou brokovnicí, jsem musel střílet na ty méně obrněné nepřátele a naopak na ty obrněné jen obyčejnou pistolkou! Bože v jakém světě je tohle reálné?

Nicméně, jak jsem zmiňoval, kdyby vyřešili přehledněji to značení a přehodili brokovnici s pistolí, tak bych byl spokojen. Zamrzela mě také nutnost, mít založený Bethesda účet pro hraní v kooperaci.

Naopak jsem si užíval

Stealt zabíjení sekerou, to je prostě bomba. Naběhneš mezi skupinu nepřátel neviditelný a pár z nich sundáš hodem sekery, pokud se tedy trefíš. Také jsem si užíval rozmanitosti nepřátel a jejich levelování. Čím víc se zvedal level mě, tím vyšší ho měli i oni.

Moc se mi líbila změna upgradování zbraní, tentokrát se již nehledali doplňky na mapě, ale po vzoru jiných her, se rozšíření nakupují, za stříbrné mince, které sbíráš při průchodu hrou. Oceňuji také statistiky zbraní, kde hned vidíš o kolik si polepšíš. Celkově jsou zbraně vynikající a střelba je stejně jako u předchozích dílů perfektní.

V mulťáku je taky pár supr vychytávek. Například sdílené životy, které se hodili, když jeden z nás umřel a ten druhý k němu nemohl doběhnout, aby ho oživil. Když jsme u toho oživování, tak to tady probíhá velmi rychle a výhodou je, že ten umírající se může k tobě doplazit. Další bonus je možnost zvednout brnění oboum, což se v boji může hodit.

Youngblood navazuje na předchozí díly v možnostech vylepšování postavy. Můžeš si tedy vylepšit počet životů, zbroje, nebo s jakými životy a zbrojí tě spoluhráč oživí. Nebo pokud miluješ stealth, jde i tato schopnost dále vylepšit. Líbil se mi i level design lokací a možnost pohybu po mapě i výškově, můžeš tedy z teras skákat do oken atp.

Grafické zpracování je výborné, hrál jsem na Xboxu One X. Oceňuji také možnost zahrát si na základně s arcade automatem původního Wolfa (1992) a že hra přišla s nižší cenou, než je běžné. Dá se pořídit pod tisíc korun, na PC dokonce ještě téměř za polovinu.

Jak na mě ze začátku působila

Musím říci, že vůbec ne dobře, a po odjetých dvou závodech jsem ji hned proklínal. Hned vysvětlím proč… Jeden večer, jsme s manželkou hráli Spyra a po pár hodinách jsme se potřebovali odreagovat, tak jsme sáhli po Sonicovi. Šli jsme do toho s vědomím, že si dáme pohodičku ve split-screenu a jeden do druhého nasypeme pár desítek raket. Tak jsme si každý vybrali jezdce, přiřadili se do týmu a začali jsme. Jenže to bylo to nejhorší, co jsme mohli udělat. Bože to to byl chaos… Vem si, hodí tě to na dráhu ve čtyřech týmech po třech jezdcích.

Takže na své půlce monitoru/TV sleduješ sebe, sleduješ, jak se daří kolegům v týmu. Do toho se ti plete ukazatel aktuálního kola s množstvím sebraného vybavení, které nejde jednoduše ani z ikonky rozlišit (vše prostě v tu chvíli vypadá stejně), a tak ani nevíš, jestli střílíš raketu, nebo za sebe házíš bednu. Tak jsme to vydrželi dva závody a pokračovali zase ve Spyru. Co ale zaujalo mě i přítelkyni při prvním spuštění této hry, je skvělá píseň v úvodním intru.

Team Sonic Racing – pokus číslo dvě

Podruhé jsem do toho šel už sám, dal jsem si v klidu kampaň a ejhle. Všechno do sebe začalo postupně zapadat. Hra tě totiž pozvolně seznamuje s ovládáním, nezačínáš taky hned proti dalším třem týmům, ale postupně se ti zvedají. Vždy když dokončíš kapitolu, odemkne se ti další tým. Takže máš víc času to vstřebat. Začneš rozlišovat ikonky a konečně se ti potom už i dostavuje ten příjemný pocit z hraní. Měl jsem z toho radost, neboť od této chvíle jsem už mohl začít psát ty podstatné informace ke hře. Tou nejdůležitější je už mnou zmiňovaný teamplay.

Tady si sólo nezajezdíš

Právě důraz na týmové závodění hru mírně odlišuje od podobných titulů (např. Crash Team Racing, nebo Mario Kart). Tady si sólo nezajezdíš, pouze ve tříčlenných týmech. Je tedy nutné, aby jsi během závodu sledoval i své další dva parťáky a pomáhal jim. Každý jezdec, dostane určitý počet bodů podle umístění. Pokud tedy ty vyhraješ a parťáci budou poslední, je to k ničemu. Během závodů můžeš svým kolegům nabídnout vybavení, které jsi sebral a úplně stejně ti ho nabízí i oni. Dále se zde klade důraz na držení stopy za týmovým kolegou. Čím déle mu jedeš v patách, tím rychleji se nabíjí týmový boost, který ti po aktivaci na krátkou dobu zvýší rychlost a tým tak získá i nezranitelnost. Tento čas můžeš zvýšit nárazem do soupeřů a také je tím zpomalíš.

Týmových prvků je zde více, ještě zmíním např. krátké „nakopnutí“ spoluhráčem, které se aktivuje, když jedeš pomalu, nebo když stojíš např. po zásahu raketou a okolo tebe svištící kolega tě „nakopne“. Nebo například, když jedeš kolegovi v závěsu a těsně před nárazem uhneš, tak potom získáte krátký turbo boost oba. Také mě lehce překvapilo, že předměty, které můžeš z beden zvednout, nejsou kompletní hned od začátku, ale některé se odemykají až v průběhu hry.

Tuning

Nečekej žádné Need for Speed, ale lehčí tuning tady přeci jen je. Díky vyhraným kreditům v závodech si můžeš vytáčet různé vylepšení a skiny. Princip funguje podobně jako ve Forze Horizon. Takto odemknuté věci si potom můžeš ve své garáži vyměnit. Úpravy nejsou jen kosmetické, ale ovlivňují i jízdní parametry. Díly si můžeš ještě různě přebarvovat. Těchto součástek není ve hře až tolik a proto chápu, že se nadají použít pro jakéhokoliv jezdce. Jsou vždy jen pro toho, komu je vylepšení určeno. Hra tak zajistí, že na konci první kapitoly, nebudeš mít ještě vše odemčeno.

Druhy závodů, jízdní model a tratě

Aby tě hra nezačala brzy nudit, nabízí několik různých druhů závodů. Nejčastěji sice budeš jezdit klasické závody o umístění, ale někdy ovšem narazíš i na slalom, sběr kroužků v časové tísni a také na moji oblíbenou eliminaci. Každý ze závodů má předem vypsané výzvy, které je nutné plnit. Čím více jich splníš, tím více hvězdiček i dostaneš. Hvězdy jsou potřeba k postupu v kampani a některé závody vyžadují jejich určitý počet. Ve hře fungují také jednorázové bonusy, které si můžeš aktivovat před závodem a získáváš je stejným způsobem, jako tuning pro vozidla.

Jízdní model je taková ta arkádová klasika, známá ze vše cartových her. Stejně jako v Mario Kart je i zde kladen velký důraz na drift, kdy po jeho správném provedení získáš krátký boost a také se ti ve smyku budou jednodušeji projíždět zatáčky.

Z map jsem byl ze začátku hodně nadšený, jsou krásně zpracované, interaktivní a je jich dost. Ve třetí kapitole mi už ale začalo připadat, že jezdím stále dokola ty stejné tratě. Údajně jich má být ve hře 21, což mi během hraní úplně nepřišlo. Možná jsou si některé podobné, ale spíš to bude tím, že jsem ještě nebyl na konci celé kampaně. Co mi dále také trochu vadilo, byly hlášky postav, které se během závodění vypisovaly v horní části obrazovky, bylo to pro mě matoucí hlavně na začátku hry a nepatrně mi to tu jízdu kazilo.

Závěrečné dojmy

Sonic zabaví, to bez pochyby. Je fajn, že neudělali pouze další díl v líbivější grafice, ale snažili se přidat něco navíc. Co mi trochu vadilo, byli delší načítací časy nejen před závody, ale i při pohybu v menu. Cením si toho, že je v kampani hoooodně velká porce závodů a že se tam vypráví i příběh, který jsem já osobně ale přeskakoval, neboť je vyprávěn ve stylu původních dílů Final Fantasy, což mě osobně moc nebere.

Začalo to Sherlockem

S myšlenkou možné ztráty vlastního rozumu přišel i nedávný herní počin Call of Cthulhu: The Official Video Game, vydaný na konci října  minulého roku. Vývoje se v jeho počátcích zhostil ukrajinský tým Frogwares, známý především svými tituly s detektivem Sherlockem Holmesem, avšak z neznámých důvodů se vydavatel hry Focus Home Interactive  nakonec rozhodl předat hru na starost studiu Cyanide, které se tak pod celou hrou nakonec podepsalo.

Frogwares se však svého nápadu nemínilo vzdát a možná můžeme být za celou nastalou situaci vlastně rádi, protože patrně nikdy by tak nevyšla nově vydaná hra inspirovaná světem Lovecrafta s názvem The Sinking City.

Nutné však podotknout, že do potemnělých Lovecraftovských vod plné skrytého neznámého nebezpečí se studio Frogwares nevydalo poprvé. Již v roce 2007 se s obávaným mýtem Cthulhu střetl geniální mozek Sherlocka Holmese. Ve hře Sherlock Holmes: The Awakened (u nás znám spíše pod názvem Procitnutí) jste se od pohledu banálního zmizení hrstky Londýňanů dostali na stopu něčemu, co překračovalo hranice racionálního myšlení.  Vůbec poprvé se tak vývojáři pokusili vybočit od svých standardů a představit nám Sherlocka Holmese trochu v jiném, mnohem děsivějším podání, než na co byli hráči doposud zvyklí.  Ono balancování na hraně skutečnosti a pouhé fikce však zde nemohlo býti ve své době dotaženo do tak dalekosáhlých podob jako v jejich novém herním titulu, který ti teď Petr více přiblíží.

Vítejte v Oakmontu

Ve hře The Sinking City se coby postava Charlese Reeda, detektiva a bývalého námořního potápěče, vydáváš do Oakmontu, městečka plného přízraků a bludů. Úkolem Reeda je právě zjistit co tyhle stavy způsobuje a protože jimi trpí právě i Charles, je o zábavu postaráno. Město z větší části zatopeno, tak k cestování využiješ především loďky, najdeš tu však i jisté teleportační telefonní budky a starý známý pěškobus. Celá hra se nese v pochmurném duchu a na to navazuje i speciální schopnost Reeda tzv. třetí oko, které dokáže odhalit tajná místa, místnosti, u předmětů vyvolat událost předcházející zločinu a také navigovat správným směrem.

Jako detektiv musíš využívat archivy pro hledání důkazů, ty se nachází na policejní stanici, v místních novinách, nemocnici, knihovně atp. Hra o tom decentně informuje ikonkou u příslušného důkazu (záleží na obtížnosti hry).

Vyskytuje se zde i jednoduchý strom schopností, který značně ulehčí průchod hrou, hlavně regenerace při nízkém zdraví a taky vylepšení brokovnice! Navíc překlady jsou zde vtipně pojaty a dokáží vyloudit úsměv na rtech. V hotelovém pokoji, což je vlastně tvoje „základna“ si můžeš změnit oblečení, to si odemkneš průchodem hrou. Nejčastěji jsem běhal v přestrojení za gangstera, ale nejzajímavější je převlek za tehdejšího doktora.

Jak se hra vlastně hraje?

Začnu prvně negativy

Po grafické stránce nečekej nic závratného, textury při pohybu doskakují, tváře budeš potkávat stále ty stejné. Recyklují se tu domy, skladiště a vše možné. Nejvíce to poznáš v továrnách, které vypadají v interiéru téměř totožně. Neuvěřitelně špatná je optimalizace na konzole. Hrál jsem na PS4 Slim a hra se místy trhala, navíc ždímala výkon PS tak, že jsem myslel, že mi uletí a to ho mám v prostoru na krásně větraném místě. Místy byl tak hlučný, že nešla slyšet ani hra. Obdobná situace je údajně i u Xboxu.

Moc jsem nepochopil ukládací systém, hru jsem totiž mnohokrát uložil před vstupem do objektu, ale když jsem zemřel, tak mě hra vyhodila u nejbližší telefonní budky a musel jsem začít znovu, což by nebyl takový problém, kdyby se vše tak dlouho nenačítalo. Ale po nějakém čase jsem si zvykl a počítal s tím.

Všichni se určitě těší na potápění, já se taky těšil a po prvním ponoru mě to i bavilo, ovšem po dalších ponorech, mě ono prvotní nadšení opustilo. V obleku je totiž ztížený pohyb a přelézání překážek je problém, a když mě kvůli tomu párkrát zabil „tryskající proud“ tak jsem celkem zuřil. Ne, že by mi to vyloženě vadilo, ale úplně nadšený jsem z toho nebyl.

Teď si říkáš, však na hře není nic dobré, ale tak to není…

… ani jedna z výše zmíněných věcí nemůže zmírnit fakt, že u hry se skvěle bavím. A může za to jediná věc. Příběh. Ten pocit, kdy odhalíš důkaz a začneš se posouvat dál a dál je nakažlivý. Je to takové to klasické už jen chvíli a jdu spát. Nakonec jsou 2 ráno a ty si říkáš, že bys to měl zabalit a jít spát, jenže ten případ ještě není uzavřený… U mě je to navíc umocněno tím, že hra obsahuje české titulky, bez kterých bych byl ztracený. Navíc překlad je fantastický, je zde plno vtipných překladů a taky narážek.

Pochválit si také zaslouží systém práce s důkazy a dedukcemi. Veškeré důkazy, které objevíš, se ti zařadí do vyšetřovacího spisu, máš je tedy vždy při ruce a můžeš s nimi tedy neustále pracovat. Jakmile na místě zločinu odhalíš všechny důkazy, zpřístupní se ti rekonstrukce, pomocí které zjistíš, jak to doopravdy bylo. Všechny rekonstrukce se ti pak ukládají do tzv. paměťového paláce. V něm můžeš vytvářet dedukce a činit důležitá rozhodnutí. Vše to spolu krásně hraje a práce s důkazy je tady na výbornou.

Hra taky zabaví na velmi dlouho dobu, sám už mám odehráno asi 17 hodin a ještě nejsem u konce, údajně by se při řešení vedlejších misí měla vyšplhat až na 30 hodin.

Jak se ti zamlouvá tahle forma recenze, tedy složená ze zkušeností a vědomostí osob?

Vezmeme to od začátku…

Hra v úvodu prozradí jednoduchou zápletku: porazit démona Urizena a cestou k němu rozsekat miliony nepřátel. Takže vezmeš meč, pustíš si k tomu metal a jdeš na to. Začínáš s Nerem, který přišel o ruku a místo ní používá mechanické paže, které mu vyrábí Nico (což je takovej kutil Tim s prsama a cígem). To do série vnáší nové herní prvky, paží je totiž několik druhů, každá umí něco jiného a je tedy nutné právě aktivní paži přizpůsobit herní styl. Ze začátku jsem si hru za Nera neskutečně užíval, jenže…

Pak přišla herní pasáž za další postavu a tou byl V. A to pro mě bylo něco! Přiznám se bez mučení, že jsem si ho ihned oblíbil a to z jednoho prostého, tedy vlastně ze dvou prostých důvodů. Tím první je, že si při boji může v klidu číst, protože sám nebobuje, ale ovládá démony (Griffa, Shadow a Nightmare), kteří bojují za něj, zatímco V zasazuje jen finální smrtící rány. A tím druhým jsou mraky explozí a výbuchů. U V jsem vždy zapínal auto režim (ten umožňuje automaticky využívat kombinace vašich schopností a hra je tím pádem jednodušší), a to právě abych si mohl exploze náležitě užívat.

A co Dante?

No co Dante… Musím říct, že jakmile přijde na scénu Dante, už nechceš hrát za nikoho jiného. Pokud jsem měl možnost výběru, tak to byl vždy Dante. Jak bych to nejlépe popsal… Hra se defakto úplně změní. Dante má totiž několik druhů střelných zbraní (krom Ebony & Ivory např. i raketomet), včetně hromady zbraní na blízku, jako jsou všem znalcům série známí Rebelion a Balrog. Po souboji s Cavalierem získáš dokonce démonickou motorku, kterou můžeš taktéž použít jako zbraň. Musím také podotknout, že u každé zbraně Dante vydává jiný „válečný pokřik“, např. když jsem bojoval s King Cerberem tak to vypadalo, že jsem spíše Bruce Lee než Dante. Ale aby toho nebylo málo, tak si můžeš během boje přepínat mezi čtyřmi různými bojovými styly (Trickster, Swordmaster, Gunslinger a Royal Guard). Pomyslnou třešničkou na dortu je možnost aktivace režimu Devil Trigger (v tomto režimu, přijde změna stylu útoků a také se v něm pomalu obnovuje zdraví) a nakonec ultimátní přeměna na démona Sin Devil Trigger, při kterém jsem chvílemi vůbec nevěděl co se na monitoru dělo. Sečteno a podtrženo je hraní za Nera a V bomba, ale jakmile se na scénu dostaví Dante, je to kulervoucí jízda od začátku do konce.

Grafika a hudební doprovod

DMC není nejkrásnější hra, na Full HD monitoru při vysokých detailech vypadá průměrně, ale u hack & slash žánru šlo vždy spíše o plynulost soubojů a v tomto případě vše funguje na jedničku. Poštěstilo se mi před dohráním hry koupit 4k monitor s HDR a v této kombinaci hra začne vypadat velice dobře a graficky si pak moc není na co stěžovat.

Vůbec mě nepřekvapili cutscény, které kdyby poskládali do filmu, tak bych byl první v kině. Všechny scény byly plné akce a všemožných psycho věcí, že by i Spielberg koukal.

Grafika jde ale stejně bokem, jakmile se rozjede soundtrack. Člověk, který vybíral playlist, by si zasloužil postavit sochu. Tak výborný zvukový doprovod jsem ještě nezažil. Je to dáno z velké části tím, že mám rád metal, ale ten doprovod… to ani nelze slovy popsat. Zkrátka jakmile začne boj a do uší se začnou ozývat bubny s kytarou, není o čem, vytáhneš meč a rubeš to hlava nehlava.

Závěrečné shrnutí

Příběh nepatří mezi nejlepší. Musím ale říct, že zvraty jsem byl několikrát dost překvapen a když jsem už po x-té bojoval s hlavním bossem tak jsem si říkal, že po tomhle už to musí být konec. Samotný závěr hry je naprosto nečekaný a otevřený dalšímu pokračování.

PS: Omlouvám, se že zde nejsou moje screeny ze hry, ale jako konzolista, jsem prostě nevěděl, jak je udělat na steamu :D. Pak jsem se do hry tak ponořil, že jsem si nikdy nenašel 3,5 sekundy ,na to najít si návod.

Pokud jsi o téhle hře nikdy neslyšel nezoufej, byl jsem na tom stejně. Než hra vyšla, zahlédnul jsem snad jen někde krátkou upoutávku. V poslední době jsem dohrál tehdy ještě adepty na hru roku (God of War, Spiderman) a přesto jsem na ně recku nenapsal. Ptáš se proč? Je to jednoduché, od výše zmíněných jsem já i ostatní čekal, že to bude pecka. Na druhou stranu Mutanti jsou překvapení a neměli by být zapomenuti. Proto si recenzi zaslouží.

Za hrou stojí švédské studio The Bearded Ladies, které není zatím na poli videoher až tolik známé a mutanti jsou jeho prvním větším titulem. Studio je ovšem složené z vývojářů a designérů, kteří v minulosti pracovali na sérii Hitman, nebo Payday.

Já rád XCOM, ty rád XCOM, proč zmiňuji vůbec XCOM?

Musím říct, že jsem nebyl fanouškem tahových her, nehrál jsem XCOM (kterému se hra velmi podobá i samotní tvůrci na XCOM odkazují), a proto bych hru nejspíše i minul, kdyby mě ovšem tolik nezaujala svojí stylizací. Kdo by si nechtěl zahrát za kance s brokovnicí, požírající spolubojovníky aby se vyléčil? Mutanti spatřili světlo post-apo světa před Vánoci a k mému překvapení byli rovnou zařazeni do Game Passu.

Ale pojďme už rovnou k samotné hře. Jedná se o unikátní kombinaci tahové akce se stealth a RPG prvky. Díky tomu hra není jednotvárná a když máš chuť sbírat předměty pro vylepšování zbraní nebo nákup předmětů, procházíš pomocí stealhu oblast za oblastí pro jejich získání, což je mimochodem velice žádoucí. Případně se můžeš také pustit do soubojů, které probíhají tahově a každá tvá postava má 2 body akce na kolo. V týmu máš tři aktivní hrdiny, na ostatní se přepneš jednoduše v menu a to kdykoliv mimo zahájený souboj.

Máme rádi zvířata, zvířata, protože jsou chlupatá…

Hru začínáš s právě zmíněným kancem Borminem a jeho parťákem kačerem Duxem, kteří do sebe vtipně rejou od začátku do konce. Postupně se ti do party přidá lidská mutantka Selma, moje druhá nejoblíbenější postava liščí asasínka Farrow a mysl ovlivňující Magnus. Každé postavě můžeš v průběhu hry odemykat nové mutace, které ti v průchodu hrou pomohou a je velmi nutné volit ty správné. Každý z tvých mutantů může nosit dvě zbraně, tři předměty na házení, brnění a helmu.  Moje oblíbené složení týmu bylo Bormin, Farrow a Dux/Magnus – ty jsem střídal podle typu nepřátel, kteří se dělí na organické (ghůlové, znetvoření psi) a neorganické (roboti). Při prozkoumávání lokace většinou narazíš na menší skupinky nepřátel, když ovšem při boji děláš velký hluk, může přiběhnout i skupina stojící opodál. To potom začíná ten správný průser!

Příběh je vcelku jednoduchý a průchod hrou ti zabere cca 15 hodin. Úkoly, které vyplívají z postupu a nebo od Staršího ti postupně odhaluji co se vlastně stalo a jak ses „narodil“. Mutantíci mají také místo, kde se cítí jako doma tzv. Archu (The Ark).

Tipy na závěr

• využívej tiché zbraně na odstranění nepřátel jednoho po druhém
• nikdy nerozeber tiché zbraně – ve hře jsem narazil pouze na 3, a to Duxovu kuši, Selminu pistoli a jednu jsem našel v truhle
• používej správně modifikace zbraní proti různým typům nepřátel
• co nejdříve nauč Bormina a Farrow schopnost Corpse Eater – poté budou souboje jednodušší

Ahoj Pařane, dnes ti v rychlosti představím poslední hru s Luigim… jóóó vlastně ne, sorry Luigi, zase to je Mariova hra. Hra se, jak už je z nadpisu zřejmé, jmenuje Super Mario Odyssey a je to moje první Mario hra od dob vietnamských “kazetkových konzolí”.

TADY JE PÁR VĚCÍ, KTERÉ BYS MĚL O MÁRIOVI VĚDĚT:

1. První hra s Máriem vyšla už v roce 1985.
2. Máriův brácha Luigi, bohužel není tak dobrý zachránce a bohužel ani asi instalatér.
3. Nově si Mária zahrajete i na Androidech a iOS.
4. Princeznu Peach, kterou Mário stále zachraňuje, z něj není tak odvařená jako on z ní.
5. Hlavní boss série, Bowser, není úplně inteligentní, přijde mi jako plankton ze Spongeboba.

Pojďme se už ale zaměřit na Odyssey. Hra začíná klasicky, jako všechny Mário hry a to tím, že Bowser unese princeznu Peach, po které chce, ať si ho vezme za ženu, což se ovšem Máriovi nehodí do krámu, má totiž stejné úmysly. Lov Bowsera začneš v Kloboukovém království, kde hned na začátku poznáš Cappyho, což je vlastně Bumblebee akorát, no…je… to… klobouk.

Nechápej mě zle, není to sice super vraždící robot, ale i tak je velmi užitečný. Umí totiž přenést Máriovo vědomí do ochočeného nepřítele. Což se hodí např. při hledání měsíců. Nejvíce mě to pobavilo hned na začátku hry, kdy jsem takto mohl ovládat T-Rexe.

Hra tě provede 14 světy, které jsou různorodé a mají své osobité kouzlo. Osobně se mi např. líbí i New York, který je ve spoustě recenzí kritizován. Úkoly jsou rozmanité a nenudí ani po delší době, ovládání nepřátel je také stále zábava, protože každý se hodí na něco jiného. S žabákem vyskočíš do míst, kam se normálně nedostaneš, s Bullet Billem zase překonáš úseky, které by jinak projít nešly atp. Hra se také čas od času vrací ke svým kořenům a v některých pasážích tě přepne do staré 2D grafiky a ty si tak můžeš zavzpomínat na původní hry.

A co je to vlastně ta Odyssey, když se po ní jmenuje samotná hra? Je to tvůj dopravní prostředek, který vypadá jako obří klobouk a s jehož pomocí se snažíš dohonit Bowsera. Jako palivo ti slouží právě výše zmiňované měsíce, kterých musíš v každém světě získat předem daný počet, jinak se ti další svět neotevře.
Zápasy s bossy jsou ze začátku zábavné a pestré, ale s postupem času se stávají repetitivními, jen s mírnými obměnami. Výjimku tvoří boj s drakem a něčím co vzdáleně připomíná chobotnici. Ve hře potkáš nové menší bossy známé jako Broodalovi.

Milovníci nejrůznějších oblečků si také přijdou na své, je jich zde spousta a můžeš je libovolně střídat. V obchodě si můžeš taktéž zakoupit suvenýry, kterými si zkrášlíš Odyssey.

Mária můžeš hrát v handheld režimu, s odpojenými joy-cony pohybově nebo s joy-cony v režimu ovladač, popř. rovnou s externím ovladačem. Osobně jsem to hrál v klasickém handheldovém režimu, který mi přišel nejvíce přirozený a uzpůsobený mému časovému vypětí.

Zahrát si můžeš sám nebo ve dvou hráčích, což mi přišlo poměrně obtížné (zkoušeli jsme to společně s Rudou), kdy jeden z nás ovládal Mária a druhý klobouk. Celkem dlouho nám trvalo zkoordinovat pohyby, potom už to ale byla zábava a hru jsme si společně užili.

Co by to bylo za Forzu, kdyby neobsahovala fenomenální soundtrack. Na výběr budeš mít z několika druhů rádií, konkrétně z šesti, kde si vybere milovník vážné, populární a nebo jako v mém případě rockové hudby, která skvěle dokreslí atmosféru závodů, protože není nic lepšího, než se hnát ve Veyronu 350 km v hodině za doprovodu Foo Fighters.

Ovládání? Stará dobrá klasika

Co se ovšem vůbec nezměnilo je klasicky vynikající ovládání, které se hned dostane do ruky všem novým hráčům a těm stávajícím nezpůsobí vrásky. Po odjetí tutoriálu tě přivítá mapa, kde se postupně odemykají závody. Těch je hned několik druhů, od hopsajících cross country po sprinty. Ve hře si taky zahraješ na kaskadéra a díky tomu zažiješ pár epických momentů – můj nejoblíbenější je hned ten první, když projedeš mlýnem na kopci a proletíš se tak károu nějakých 200 metrů. Tady jsem poprvé využil fotorežim, ve kterém jsem se celkem vyřádil.

Mapa sama o sobě je celkem velká a můžeš se v ní rochnit jak dlouho chceš. Osobně jsem si užíval kácení stromů a blbnutí na polích. Nově ti hra nabídne jako odměnu za prozkoumávání mapy tzv. auta z garáže, mezi nimiž najdeš vzácné starší kousky, které pro tebe tvůj tým zrenovuje a přidá do garáže.

Srovnání Xbox a PC (Steam) verze

Předně chci poděkovat Peterovi Nagymu za umožnění vyzkoušet a porovnat PC a Xbox verze. Na konci článku nalezneš pár srovnávacích obrázků, ale jelikož jsou zkomprimované, moc veliký rozdíl v nich bohužel neuvidíš. Ovšem z mého pohledu na mě působila PC verze ostřeji. Oceňuji připravené ovládání pro gamepad i na PC, kdy k jeho přepnutí dojde ihned po připojení zařízení. Nemohl jsem si totiž na ovládání klávesnicí s myší zvyknout, a proto jsem ho ihned změnil.

Optimalizace jak na PC, tak i na Xboxu je výborná. Hra této velikosti mi na konzoli zabírala po všech aktualizacích cca 13 GB (jen pro srovnání Wolfenstein II má kolem 50 GB). Nikde jsem nenarazil na zásek, spadnutí hry, nebo propad texturou. Jediné čeho jsem si všiml a celkem mě to pobavilo bylo, když jsem tlačil kouli na spínač a vběhla mi před ni myš. Místo toho, abych nebohou myšku přejel, jsem se o ni zasekl a nemohl kouli dále tlačit.

PC (Steam)