GRID – recenze

Poté, co jsem se s Janem Kopeckým proháněl v jeho úžasné mašině Škody Fabie R5 v posledním ročníku rallye série WRC s číslovkou 8, Ruda usoudil, že jsem patrně velkým automobilovým nadšencem, který bude netrpělivě očekávat vydání žhavé novinky od britského studia Codemasters s názvem GRID. Když se mi jednoho dne ozval, že sehnal její PS4 verzi, a zda na ní neudělám recenzi, protože dle něho mám na závodní hry lepší buňky, než on, celkem jsem se zdráhal. Tato závodní série mě absolutně minula a sotva jsem i věděl, že něco takového s velkým očekáváním u hráčů má vyjít. Před samotným psaním recenze jsem si vyčetl ony pompézní oslavné ódy o tom, že GRID má ambice se stát nejlepší závodní hrou roku a kdy i samotná hodnocení sahala do opravdu vysokých čísel. Zcela na rovinu čtenářovi tohoto plátku hned na úvod říkám, že závodní hry, kde se proháníte v rychlých nablýskaných kárách na asfaltových silnicích, není pro mě nic světoborného a bombastického, a asi mě to neoslní jako zbytek oněch nadšenců do rychlých vozidel. Rallye je zkrátka pro mě jedinečný druh závodění, který spíš testuje tvůj postřeh a soustředivost na trati, tam na asfaltové silnice narazíš zcela ojediněle, kde si možná trochu na chvíli odpočineš po strastiplné jízdě po lesních zabahněných cestách. Jelikož jsem však Rudu nechtěl nechat na holičkách, rozhodl jsem se na tento kousek přeci jen podívat, abych zjistil, zda taková hra může vůbec oslovit někoho, jako jsem třeba já; tedy absolutně nezasvěceného člověka.

Cestujeme strojem času

S hrami od studia Codemasters se v letošním roce roztrhl pytel; po rallye titulu DIRT Rally 2.0, který si vedl v recenzích dosti nadprůměrně, a aktuálního ročníku formulového šampionátu F1 2019, přichází po dlouhých 5 letech nové pokračování u hráčů oblíbené závodní série, tentokrát s prostým označením GRID. Vůbec poprvé jsme se s tímto názvem mohli setkat v roce 2008, kdy světlo světa spatřil titul Race Driver: Grid. Od této chvíle se v každém jeho pokračovateli vždy s tímto pojmenováním nějakým způsobem setkáváme. Původ této značky však sahá daleko hlouběji, než by se na první pohled mohlo zdát. Je to více jak dvacet let, kdy konkrétně v listopadu roku 1997 vyšel první oficiálně licencovaný simulátor britského mistrovství cestovních automobilů (oficiální název – Touring Car Championship). Herní titul TOCA Touring Car Championship se tehdy podíval nejen na počítače, ale i na konzoli Playstation 1. Zejména tady si nevedl vůbec špatně; mezi kritiky byl dokonce jistou dobu označován za vůbec nejlepší konzolovou hru svého žánru. Svého pokořitele našel až v později vydaném Gran Turismu. Série GRID se s jistou hrdostí snažila odkazovat právě na tohoto duchovního otce a pokoušela se pokračovat v  jeho šlépějích i v dalších jeho následovníků. Dle získávaných známek, které byly vesměs vždy velice kladné, se Codemasters rozhodl po několika letech značku oživit a přinést nám tak čerstvý nový díl.

Vítej na závodním okruhu

Hned po prvním spuštění hry se sotva stačíš rozkoukat a už budeš sedět za volantem jednoho z rychlých sporťáků. Samotný úvod ti tak v krátkosti skrze tři jednokolové závody představí základní principy a typy obsahu, které můžeš ve hře očekávat. Už díky těmto prvním testovacím jízdám poznáš, že se bude jednat o silně arkádovou záležitost. Vozidla se chovají, jako by byla k vozovce snad přibitá a neměla vůbec žádnou hmotnost. Přestože je v nastavení hry možnost zvolit si úroveň asistence při udržování stability vozu, nikdy se mi nestalo, že bych svou nešikovností dokázal auto překlopit na střechu či razantně vybočil ze své trakce. Ztrátu kontroly nad řízením docílíš spíše v situacích, kdy si v prudších zatáčkách dopomůžeš s ruční brzdou a malinko to s ní přeženeš; to ale není nic překvapivého a nevídaného. Pocit z jízdy zkrátka není kdovíjak fascinující, ale co vlastně chtít po arkádě? S tím ruku v ruce souvisí i obtížnost hry, která je pochopitelně velmi přívětivá. Zapomeň na, nebál bych se říct, až drastickou obtížnost, na kterou jsi zvyklý ze série Dirt. Na rozdíl od ní, si lze tady obtížnost hry kdykoliv změnit. Na výběr jsou až čtveřice možností. Standardně začínáš na střední obtížnosti, která je i tak dosti jednoduchá. Osobně bych doporučil těžkou, pokud chceš zažít už opravdovější výzvu, kdy dostat se na první pozice ti už dá rozhodně více práce. Je to z velké části dáno i umělou inteligencí tvých soupeřů, která je velice povedená a často značně nepředvídatelná. Tví oponenti ti rozhodně nedají nic zadarmo, jsou agresivní a nebojí se občas zariskovat.

Nebezpeční soupeři aneb Nemesis systém

GRID se chlubí tzv. Nemesis systémem, který v praxi funguje tak, že pokud častokrát narážíš do jednoho a toho samého soupeře, stává se tvým rivalem. Takový závodník má tendence ti dělat naschvály, a pokud se k němu přiblížíš, nemilosrdně se bude snažit tě vytlačit agresivně z dráhy nebo jakýmkoliv jiným způsobem ti zabránit ve vítězství. Pochválit si zaslouží i to, že konkurenční závodníci také nejsou kdovíjak zdatní dokonalí profíci a zkrátka chybují. Častokrát se tak stává, že během závodu se staneš svědkem kolize dvou a více aut, vyjetí z dráhy atp. Na závodních okruzích to zkrátka žije a musíš být často obezřetný, abys vlivem těchto situací i ty sám neskončil v houfu nabouraných protivníků. Velké zjednodušení přináší i klasická možnost vracení času o pár okamžiků zpět v případě nějakého zaváhání během závodu a ukazatel ideální trajektorie do nájezdu prudkých zatáček. Oba tyto prvky si však lze v menu hry vypnout.

Titul hráčům nabízí něco kolem 70 vozů rozdělených dle výkonu do šesti tříd. Vozový park je nutné opravdu vychválit, narazíš tu jak na klasické cestovní automobily, tak i na formule, či opravdové závodní speciály brázdící na okruzích NASCAR. Bohatý výběr vozidel však podkopává naopak docela mrzutý výběr závodních okruhů. Závodit budeš na 13 místech po celém světě, a to jak na městských tratích (např. Barcelona, San Francisco, Havana), tak i na klasických závodních okruzích. Během hraní zjistíš, že tratě se velmi často opakují a klidně tu samou uvidíš při jednom hraní hned několikrát. Začínám nabývat dojmu, že studiu Codemasters je nízký počet tratí už vlastní, vzpomeňme si na zmiňovaný titul Dirt Rally 2.0, který rovněž neoplýval nějakým fenomenálním pestrým výběrem.

Poškrábal jsi mi lak, frajere

Od destrukčního modelu bych si představoval rozhodně něco víc. Ten se zmůže pouze na prasklá čelní skla, poškrábaný lak či případné odpadnutí kapoty a nárazníku (I legendární Mafia 1 z roku 2002 na tom byla lépe). Od zkušeného Codemasters bych očekával určitě lepší zpracování, hlavně když tu máme řečený Dirt Rally 2.0, kdy destrukce byla na mnohem vyšší úrovni, a to jak po vizuální stránce, tak hlavně i technické. Prudký čelní náraz buď vozidlo nadobro odstavil, nebo způsobil závažné problémy motoru včetně přehřívání. Opotřebování pneumatik, tlumičů, brzd to vše zde bylo a vše mělo jistý vliv na jízdní vlastnosti; to však u GRID neočekávej. Jsem značně v tomhle zklamán, zvláště když ještě před vydáním měli vývojáři proklamovat, jak realistický model poškození bude. Rozumím, že rallye a závody na okruzích jsou jiné a pro potřeby této hry nejsou asi tolik prvky opotřebování součástek potřebné, ale o to víc bych aspoň očekával, že kolize vozidel budou mít větší dopad na vzhled vozidla. Někde jsem se doslechl, že byl model poškození naopak chválen pro jeho detailní ohýbání plechů a poškrábání laku, pokud i pro tebe je toto vrchol destrukce, budiž.

Grafické zpracování se potýká s úplně podobným problémem. Ve srovnání s Dirtem se jedná opět o dva různé příběhy. Nedokážu porozumět, jak hry se stejným enginem s názvem Ego mohou vypadat tak různorodě. Grafika mi zde přijde zkrátka taková nemastná neslaná. Textury se místy zdají být málo detailní, zejména zpracování kokpitu vozidla působí vcelku spartánským dojmem a hned na první pohled je hra značně rozostřená. Díky možnému srovnání s jejich dřívějším herním titulem opět víme, že i zde vývojáři mohli zapracovat daleko lépe, protože to zcela jistě umí. Na poli závodních titulů existuje řada konkurenčních her, které i přes své stáří vypadají stále lépe, než nový GRID (kupříkladu Gran Turismo Sport z roku 2017 nebo loňská Forza Horizon 4). Zde se bohužel tedy žádný průlom také nekoná.

Kariéra s parťákem

Co se herních režimů týče, není jich tu mnoho. Najdeš tu klasickou volnou jízdu, kde si dle svých preferencí navolíš vozovou třídu, trať, typ závodu a směle vyrazíš na cestu; dále online multiplayer (opět žádný splitscreen) a to hlavní – režim kariéry. Od ní neočekávej mnoho, přestože by měla být hlavním pilířem celé hry. Jedná se o pouhou směsici několika eventů rozdělených v přehledné tabulce do šesti kategorií dle výše zmiňovaných vozových tříd. Každá kategorie po tobě vyžaduje vlastnit určité typy vozidel, které si před závodem musíš případně dokoupit. Peníze se jednoduše vydělávají při tvých výkonech na trati, kde se bere ohled nejen na tvé umístění v žebříčku, ale i tvá technika ježdění, tedy jak často driftuješ, jak moc jsi v kontaktu s nepřáteli atp. V garáži pak lze všem tvým vlastněným vozům různými způsoby upravit jejich vzhled. Customizace aut je opravdu pestrá a během závodů budeš pro ně odemykat různé další nové potisky, takže zde se tvé fantazii meze nekladou.

Během kariéry narazíš hned na několik typů závodů, od klasických závodních okruhů, trvající tři kola, po časovky a asi to nejlepší jízdu z bodu A do bodu B. Nutné podotknout, že na trati nebudeš bojovat jen sám za sebe, ale budeš mít po ruce svého týmového parťáka. Toho si lze dokoupit rovněž za tvé vydělané peníze. Pochopitelně čím dražší závodník, tím větší šance že třeba i díky němu vyhraješ celý event. Není proto vyloženě nutné vždy dosáhnout prvních pozic, někdy se o to postará samotný parťák. Postupem času při dosažení vyššího levelu odemykáš stále víc a víc schopnějších závodníků, které si můžeš naverbovat do svého týmu. Během závodění jim můžeš dávat i jednoduché příkazy, například aby se snažili trochu zariskovat a svou agresivitou se pokusili dosáhnout lepší pozice nebo naopak byli spíše defenzivní a dbali na udržení svého aktuálního umístění v závodu. Tento herní mechanismus se mi celkem zalíbil. Na trati se zpravidla střetneš s dalšími 14 závodníky a i u nich si můžeš všimnout, že v rámci svého týmu spolupracují. Nevím, zda to byla otázka čisté náhody, ale stalo se mi, že dva takoví závodníci mě takto jednou sevřeli do kleští a způsobili mi nemilou kolizi, zatímco oni pak směle pokračovali ve své krasojízdě. Hra tedy s tvým parťákem umožňuje jakési menší taktizování, byť se nejedná o kdoví jak propracovanou záležitost; přesto je nutné toto ocenit.

Pusť si Rudův gameplay otvírák zde:

Závěrečné hodnocení