Souls hrám jsem se vždycky vyhýbal. Když jsem ale dostal možnost otestovat remake legendárního prvopočátku herního utrpení – Demon’s Souls, šel jsem do toho!

Původní hra Demon’s Souls vyšla již v roce 2009 pro konzoli PlayStation 3 a zůstala pro ni exkluzivní. Hru tehdy vyvinulo studio FromSoftware, které později vytvořilo i další známé souls značky: Dark Souls, Bloodborne a Sekiro.

Remake tohoto kultovního PlayStation titulu dostali na starosti pod asistencí “soňáckého” Japan Studia americký vývojáři z Bluepoint Games, který před dvěma lety úspěšně vytvořili remake Shadow of the Colossus pro PlayStation 4. Tito vývojáři jsou již mnoho let experti na remastery a remaky PlayStation značek, které umí oživit a dát jim punc novoty se zachováním totožné atmosféry.

Hlavním cílem amerických vývojářů bylo zůstat věrný originálu a zároveň udělat úpravy této hry tak, aby byla v souladu s pokročilejším PlayStation 5 hardwarem. S využitím originálních uměleckých prvků, hudby a designu úrovní “ladil” celou hru tento tým tak, aby přinesl stejný zážitek a oslovil přitom i hráče zvyklé na moderní hry.

Ačkoli je tato “souls” akční série her na hrdiny proslulá svojí extrémní obtížností, studio Bluepoint Games při jeho oznámení uvedlo, že do remaku Demon’s Souls nezavedou různé úrovně obtížnosti. A tak se i stalo. Je tu jen jedna obtížnost a ta je brutální stejně jako původní hra.

Jak se mi tento remake hrál, na co jsem během hraní přišel a co si o této hře myslím, se dozvíš v této recenzi, kterou prosím ber jako pohled “nehardcoverového nesouls” hráče, co prostě jen dostal chuť zakusit i herní sado maso!

Příběh co už tu byl

Souls hry nejsou moc o příbězích, jako spíš o porážení nepřátel, o taktickém boji a o střety s bossy. Přesto i tato hra má příběh, který sice není moc originální, příběhem trošku připomínající Zeldu (království Hyrule, magie Triforce), ale ono to vlastně ani nevadí.

Demon’s Souls se odehrává ve fantastickém království Boletarie, kterou pohltila temná bytost zvaná Old One – Starý. Máme tu falešného krále Allanta, který tohoto démona za pomocí obnovené Soul Arts magie z jeho věčného spánku vzkřísil.

Boletarie je tak pohlcována démony, přičemž jeho obyvatelé se bez duší změnili v šílené příšery. Nechybí tu samozřejmě ani hlavní hrdina, který do této démonické, mlhou obklopené země vstoupil a který má do Boletarie navrátit klid a pořádek.

Za tohoto hrdinu hraješ. Jestli to bude muž či žena a jak bude vypadat je jenom na tobě. Ve tvorbě vlastní postavy se můžeš vyřádit. Můžeš si vybrat i třídu, která určí, jakou budeš mít schopnosti, zbroj a zbraně. Na výběr je celkem deset tříd: voják, rytíř, lovec, kněz, kouzelník, poutník, barbar, zloděj, templář a šlechtic. Po výběru postavy se vydáš do světa, udělat ho lepším.

Demon’s Souls svět je rozdělen do šesti oblastí; svět Nexus je něco jako Lobby, kde se dá něco koupit, opravit, naučit či vylepšit a z tohoto světa se můžeš vydávat do pěti dalších světů, které se ti postupně odemknou a které jsou rozdělené do čtyř oblastí, z nichž každá končí setkáním s obrovským bossem.

 

Pravidla přežití

Samotný gameplay hry je parádní a staví na zabíjení nepřátel, vylepšování postavy a postupu vpřed. Ve hře je celkem 22 bossů, včetně Real King Allant a dvou Maneaters. Čtyři bossové jsou volitelní. Boj je závislý na načasování úderů a blokování zbraní, přičemž různé typy zbraní otevírají různé možnosti boje a mění rychlost pohybu hráče. Většina akcí vyčerpá měřič vytrvalosti a jeho kontrola tvoří základní součást boje. Poražením nepřítel získáváš Duše, které fungují nejen jako body zkušeností, pro zlepšení statistiky postavy, ale i jako herní měna na nákup nových zbraní, brnění a předmětů. 

Pokud jsi během úrovně zabit, přijdeš o posbírané duše, jsi poslán na začátek a znovu se musíš probojovat všemi nepřáteli. Budeš navíc průhledný, protože jsi byl zabit a budeš mít i méně životů. Pokud dojdeš bez další smrti k místu, kde jsi byl naposled zabit, můžeš si vzít zpět své ztracené duše. Pokud tě ale někdo předtím znovu zabije, tebou nasbírané duše jsou navždy ztraceny. Ve hře je přítomný Soul Arts systém magie, kdy za pomocí duší jiných, můžeš dělat různá kouzla a jedno z kouzel dokáže dokonce navrátit i tvé fyzické tělo. Nepřátelé tu jsou však tuhým oříškem a o své hmotné tělo můžeš zase okamžitě přijít. Jak vidno, přežít zde není lehké a dojít do nové lokace je tak vždy oslavou úspěchu.

Demon’s Souls využívá asynchronní multiplayer pro ty, kteří jsou připojeni k síti PlayStation Network. Hra zahrnuje prvky pro více hráčů do kampaně pro jednoho hráče. Během hry totiž krátce vidíš akce ostatních hráčů, kteří jsou jako jako duchové ve stejné oblasti. Mohou ti ukazovat skryté pasáže, nebo přepínače. Když hráč zemře, může v herním světě ostatních hráčů zůstat na podlaze formou krvavé skvrny, která při aktivaci ukáže jeho ducha, což naznačuje, jak tato osoba zemřela a potenciálně ti to může pomoci se vyhnout stejnému osudu. Hráči mohou nechat na podlaze předem napsané i textové zprávy, které tě mohou varovat, ale i klamat. Je to originální a zajímavý zároveň. Člověk si tak nepřipadá sám a navíc si uvědomuje, že mnoho bojovníků tvoji cestu předtím zkusilo a mnoho jich na té cestě i padlo.

Audiovizuální skvost

O hudbu do tohoto remasteru se stejně jako v Demon’s Souls originálu postaral japonský skladatel Shunsuke Kida, který komponuje do filmů. Bohužel je hudba v této hře nevýrazná a mnohým případech není slyšet vůbec. Procházíš lokacemi a slyšíš jen zvuky okolí a případných nepřátel. Možná je tomu tak ale i dobře. V hudbě se sice ubralo, ale o to víc se na zvukách v kvalitě přidalo, jsou totiž skvělé. Dokážeš se jimi více soustředit na případné nebezpečí a určit, jaké to asi bude a z které strany přijde. Přesto si myslím, že mohla hudba dostat více prostoru, než jen její umístění do cut-scén a nebojovných lokací.

Co musím hodně vyzdvihnout je grafika. Ano takto si představuji next-gen. Vizuál okolí i nepřítel je úchvatný a detailní zároveň. Hra nabízí na PlayStationu 5 dva grafické módy: Performace a Cinematic. Oba dva vypadají obrazově skvěle, vizuálně Cinematic o kapánek ještě lépe, ale herně je Cinematic nepoužitelný. Zatímco při Performace si hra drží konstantně kmitočet 60 fps, tak v režimu Cinematic jsme měl místy pocity, že fps padá až ke dvaceti. Trhání obrazu je v režimu Cinematic nepříjemný a myslím si, že tento mód si mohli vývojáři odpustit.

Využití moderních funkcí ovladače DualSense je ve hře přítomné, ale mohlo by být klidně výraznější. Chrlící dračí oheň na ovladači ale ucítíš, odezvu od seknutí meče také a při natahování tětivy luku je cítit v R2 tlačítku i haptická odezva. V kombinaci se sluchátky Pulse 3D hraní tohoto remakeru získává oproti originálu nový a lepší rozměr. Útočící drak tě svým řevem a ohnivou vlnou doslova vyvede z rovnováhy, stejně tak i ostatní bossové, pokud se k nim vůbec propracuješ. Hra je hodně těžká, ale pocit z momentálního vítězství a podařeném dalším postupu stojí za to, ženeš se proto neustále vpřed!

Smíšené pocity z prvního hraní:

Na druhý pokus to už vyšlo:

Třetí gameplay přinesl extrémní utrpení:

Další záběry ze hry

Závěrečné hodnocení

Klady

  • nádherný vizuál a atmosféra
  • hrozivý nepřátelé a bossové
  • moderní design úrovní
  • okamžité nahrávací časy
  • skvělé mimohudební ozvučení

Zápory

  • absence hudební složky
  • frustrující obtížnost

Závěr:

Remake Demon’s Souls je neuvěřitelně krásný a hraje se lépe, než původní hra. Frustrující aspekty originálu sice byly zachovány, ale díky moderním změnám, které nejsou jen ve grafice, hra získala svěžest, co zachutná i dosud nepolíbeným “souls” hráčům.

Recenzovaná verze:
PlayStation 5

%

Pařanovo hodnocení