The Lacerator – I bez končetiny pořád spousta zábavy

V době psaní této recenze už naplno začal podzim a rychlými kroky se blíží Halloween, což znamená, že pro nás hororové fanoušky nastává ideální období, kdy dohnat filmové resty z tohoto žánru a zároveň nasávat nové přírůstky, které se právě v tomto čase hojně objevují. Na své si ovšem nepřijdou jen filmoví nadšenci – videoherní scéna nezůstala pozadu. Důkazem je velmi sympatická survival hororová komedie The Lacerator, která se nejen inspiruje osmdesátkami, ale přímo se v nich i odehrává a skvěle evokuje absurdní béčka té doby. Hlavním hrdinou je navíc pornoherec Max, jenž prchá před sériovým vrahem zvaným Lacerator – a to vše je zabaleno do pořádně funky „porno“ vibu. Mohlo tohle vůbec dopadnout špatně?

Recenzovaná verze: PC

A nedopadlo! Tvůrci ze studia Games From The Abyss přesně vědí, co vytvořili. Jedná se o sebeuvědomělé dílo, které ale nespoléhá jen na hrubozrnný humor – nabízí také zábavný gameplay s překvapivě vysokou mírou znovuhratelnosti. Ta je navíc podpořena poměrně morbidním twistem: abyste ve hře získali všechny konce, musí hlavní hrdina přijít o části těla, včetně svého „nejcennějšího vybavení“. Jak tato mechanika ovlivňuje hratelnost, si povíme později – nejdřív se ale nalaďme na příběh.

Seznamujete se tu s Maxem, pornohercem, jehož největší zálibou je sex a neustálé kouření cigára za jakýchkoli okolností – něco jako Julianovo věčné popíjení drinku v seriálu Trailer Park Boys. Max se ocitá uvězněný spolu se svým štábem v rozsáhlém doupěti Lacerátora, sadistického maniaka, který se vyžívá v rozsekávání lidí na nejmenší kousky. Max musí z téhle šlamastiky uniknout a přežít – ideálně celý, i když pravda je, že o dost víc zábavy si užijete, když mu občas nějakou končetinu necháte useknout.

Tvůrci už samotnou zápletkou dávají jasně najevo, že půjde o odlehčenější, parodický zážitek. Pomáhá tomu i přítomnost vypravěče (mimochodem jediné dabované postavy ve hře), který v některých scénách promlouvá hlubokým, „sametově porno“ hlasem a vtipně komentuje dění na obrazovce, často do rytmu hudby jak vystřižené z osmdesátkového pornofilmu. Retro estetika tak prostupuje celou hru – od PSX/VHS vizuálu až po přepálené gagy a dialogy. Tvůrci využívají osmdesátkovou stylizaci naplno: nechybí absurdní vtípky, sexuální narážky a dokonce ani epicky ujetý souboj na korbě náklaďáku. Čistá esence!

Samotný příběh není nijak složitý, takže neočekávejte silně narativní zážitek. Dialogy tu sice jsou, stejně jako pár filmečků či náznaky minulosti hlavního hrdiny, ale o hluboké drama nejde – a vůbec to nevadí. Hra sází především na krvavou srandu, kterou plní na jedničku, a přitom výborně baví. Doporučuji číst i dokumenty, které během hraní najdete – často jsou velmi vtipné a někdy vám dokonce i prakticky pomohou, takže pozor, ať o něco nepřijdete.

Pozor si dejte také na pasti, které na vás číhají. Jak jsem už naznačil, hra staví na tom, že dřív nebo později uděláte chybu a přijdete o část těla. Jakmile se to stane, diametrálně se změní hratelnost. Ztratíte-li například nohu, už nevylezete po vyvýšeném žebříku, ale můžete se skrývat pod stolem a proplížit se dál. Nebo můžete najít motorovku, přimontovat si ji místo nohy a s proceděným „groovy“ mezi zuby rozsekat vše, co se hne. A ano – tyto zranění ovlivňují i samotný konec hry. Doporučuji si s tím pohrát a zkusit aspoň párkrát odehrát hru s různými hendikepy, protože některé konce opravdu stojí za to – a já se u nich několikrát hodně zasmál.

Hra navíc nabízí tři tzv. flow, které bych přirovnal k routům ve vizuálních novelách. Každá se spustí podle vašich rozhodnutí kudy se vydáte a všechny překvapivě přinášejí odlišný zážitek zhruba na dvě hodiny hraní. Zpočátku jsem se bál, že půjde jen o kosmetické rozdíly – sem tam jiný předmět nebo informace navíc – ale není tomu tak. Každá flow vás zavede do odlišných lokací a nabízí vlastní příběhový oblouk. V jedné se dozvíte víc o Maxově minulosti, v jiné potkáte zcela novou postavu nebo narazíte na městský gang. Rozhodně doporučuji zahrát všechny – nejen kvůli obsahu, ale i kvůli tomu, že každá má trochu jinou atmosféru a tempo.

Například v jedné části jsem víc prahnul po nábojích a zbraních, které se sháněly hůř, zatímco jiná route byla mnohem akčnější a plná přestřelek plus se všechny zbraně sháněli podstatně snáze. Hratelnost obecně kombinuje lehký survival horor s akční adventurou. Máte omezený inventář, musíte šetřit náboje, hlídat si lékárničky a obvazy. Není to tak přísné jako u klasických survival hororů – The Lacerator je poměrně přívětivý. I když se mi několikrát stalo, že jsem zůstal bez munice a byl takříkajíc v koncích, vždy se to dalo zvládnout s trochou rozumu a pozornosti. Pokud se budete koukat kolem sebe a poctivě prozkoumávat okolí, budete v cajku. Navíc vám pomůže i záhadná postava žijící ve zdi, která vás výměnným obchodem zazásobuje potřebným vybavením.

Co se týče puzzlů, je to s jejich obtížností úplně v pohodě – jsou férové, logické a po celou stopáž hry dávají smysl. Vždy přesně víte, co máte dělat, což velmi kvituji. Navíc opravdu cením vtipné nápovědy u číselných kombinací k sejfům a zamčeným bednám.

V čem ale vidím slabinu hry, je trochu soubojový systém. Dokud nezískáte střelnou zbraň, pěstní bitky nebo souboje se sekerou působí dost neohrabaně a nevyváženě. Nepřátelé se dokážou vyhýbat vašim útokům, zatímco vy nikoliv, takže vám nezbývá než pomalu ustupovat. Útoky protivníků navíc ubírají hodně HP a vydrží víc, než byste čekali. Když vás zablokují dva naráz a nemáte zbraň, jste v háji. Tady by si hra zasloužila trochu doladit – hlavně kvůli tomu, že nepřátele není snadné setřást a často vás neúnavně pronásledují. Párkrát se mi stalo, že po přechodu do jiné oblasti zůstal slyšet zvuk jejich útoků (jednou i po zbytek celé hry), i když v okolí už nikdo nebyl. A podobných bugů je víc – výbuch, který mě zasáhl přes stěnu, nebo situace, kdy mě nepřítel udeřil a ubral mi život, i když jsem mu utekl do jiné lokace. Naštěstí to nejsou problémy, které by kazily celkový dojem.

Pokud jde ale o ovládání, to je naopak skvělé – jak na PC, tak na Steam Decku. Lze si dokonce vybrat typ kamery: klasický fixní pohled ve stylu Resident Evilu nebo third-person perspektivu. Dobře se ovládaly i sekvence, kdy je potřeba střílet a mířit. Jediné, co mi přišlo trochu nevyužité a bylo mi líto, je samotný gimmick s končetinami. Nápad je výborný, ale hru lze poměrně snadno projít, aniž byste o ně přišli – minimálně po prvním dohrání jedné z flow. Mechanika tak působí spíš jako doplňková featura, kterou ocení hlavně ti, kdo chtějí vidět všechny konce a získat achievementy. Trochu škoda, protože bych se nebál ani flow, která by ztrátu části těla přímo vyžadovala. Chápu ale záměr tvůrců, jen mi přijde, že by se to dalo začlenit do hlavní linie přirozeněji. Navíc hra občas ne úplně jasně vysvětlí, co přesně po ztrátě končetiny dělat.

To jsou ale spíš drobnosti. Nic to nemění na tom, že The Lacerator je splněný sen pro všechny fanoušky hororu a ujetých béček. Je to hra dělaná s láskou k žánru a i přes očividně menší rozpočet a technické nedostatky má obrovské kouzlo. Tyto „nedokonalosti“ k ní zkrátka patří, stejně jako k poctivému béčkovému filmu. Já jsem se bavil po celou dobu a i po dopsání recenze už si brousím Steam Deck na další konce.

Na závěr vás opravdu vybízím – kupte si tuhle hru a zahrajte si ji. Po dlouhé době tu máme originální indie horor, který se odlišuje od záplavy generických first-person „steamovek“. The Lacerator je čiré, krvavé, zábavné béčko s duší. Doufám, že do budoucna uvidíme víc takto přiznaně ujetých survival hororů. Díky za to, borci!

Reaguj na tento příspěvek a zapoj se do diskuze na Facebooku:

Ohodnoť tento článek, nebo ho sdílej: