The Dark Rites of Arkham - Recenze poctivé adventurní žánrovky

Pokud patříte mezi mé věrné čtenáře, určitě víte, že jsem velkým fanouškem point-and-click adventurní tvorby studia Postmodern Adventures, které tvoří jediný člověk – José María Meléndez. Skrze své dva komerční tituly (Nightmare Frames a An English Haunting) se mu pokaždé podařilo doručit velmi kvalitní hry, které kombinují zábavné hororové tropy, humor a dobové reálie. To vše navíc s puzzly, které hráče nebrzdí od příběhu, ale jdou s ním ruku v ruce.

Jeho poslední hra An English Haunting mi přišla jako doposud nejlepší dílo. Ubylo sice brutality, ale místo ní jsme dostali porci suchého humoru a dobrodružství nejen v dobovém Londýně roku 1907. Není tedy divu, že jsem netrpělivě očekával jeho novinku The Dark Rites of Arkham, kterou José popisoval jako mix Smrtonosné zbraně a Cthulhu mýtu. To jsou dvě ingredience, na které slyším, a tak jsem do hry skočil hned po obdržení recenzní kopie. Jaký je výsledek? Na to se podíváme níže.

V příběhu se vžijeme do role Jacka Fostera, problémového policejního detektiva v zaplivaném městě Arkham během třicátých let. Ten se po suspendaci vrací zpět do služby, aby vyšetřil podivnou vraždu, na kterou narazil během rutinní zatýkací akce. V ubytovně nalezne tělo muže s urvanou hlavou, podivným symbolem vyrytým do zad a částí zdi spálenou způsobem, který připomíná vyhaslé dveře či portál, z něhož trčí ohořelá ruka.

Foster velmi rychle zjišťuje, že tohle není obyčejný případ a že se připletl k něčemu mnohem hrůzostrašnějšímu. Naštěstí na rozplétání záhady nezůstane sám. Brzy se k němu přidá expert na okultno a značný podivín Harvey Whitman, který má na policejní stanici kancelář ve sklepě a při vstupu vás na podlaze přivítá nakreslený pentagram.

Tato nesourodá dvojice je tahounem celého příběhu. Chemie mezi hlavními hrdiny funguje velmi dobře. Jackova neomalenost a ochota řešit situace nelegálními či neetickými cestami se střetává s Whitmanovou slušností, sociální neohrabaností a strachem z lidského kontaktu. Výsledkem je řada komických situací, které často odlehčují poměrně drsný a temný příběh.

Ten se kromě samotné záhady nebojí rozkrývat ani tragickou minulost hlavních postav. Je dobře načrtnutá a v rámci vyprávění smysluplně využitá. Hrdinové mají jasnou motivaci k tomu, co dělají, a jejich jednání působí uvěřitelně.

Příběh jako celek výrazně těží z lovecraftovské látky. Tentokrát tu ale nemáme tak silnou kombinaci reálného světa s fikcí, spíš hlubší ponor do samotného mýtu. Přiznám se, že mi tato tematika už přijde lehce vyčpělá a osobně bych uvítal, kdyby se autoři častěji vydávali i jinými směry. Lovecrafta je dnes ve hrách přece jen už hodně.

I tak ale tvůrce dokáže známé motivy poskládat zábavně. Staví svět, ve kterém se události z Lovecraftových děl skutečně staly. Potkáte zde například Herberta Westa se slavným zeleným sérem, kterému je věnovaná samostatná pasáž. Ta atmosférou připomene nejen původní povídku, ale i kultovní film Re-Animator.

Celkově se příběhu daří střídat různé polohy a subžánry hororu. Nechybí klasické béčko, sci-fi horor, folk horor ani buddy komedie. Tvůrce tu nabízí opravdu pestrou škálu atrakcí. Dialogy i soundtrack jsou tradičně kvalitní oporou vyprávění a i přes absenci dabingu mě bavilo texty číst. Jsou dobře napsané a plné zajímavých postav. Arkham a jeho zákoutí jsem si užíval objevovat po celou dobu.

Bohužel se tentokrát příběh nevyhnul menšímu zakopnutí. To přichází v poslední kapitole hry. V jednu chvíli se děj rozdělí a vy máte vyhledat a vyslechnout tři čarodějnice. Jakmile se tato část uzavře, tempo se náhle výrazně zrychlí a samotné vyústění působí jako ušité horkou jehlou.

V kontextu atmosférických a propracovaných závěrů předchozích her to zamrzí. Zlo, které je po celou hru budované jako téměř nezastavitelné, je poraženo během několika minut. Způsob, jakým se hrdinové zbaví hlavního záporáka, ve mně vyvolal pocit, jako bych sledoval nekvalitní brakovou hororovou komedii. Ano, zpětně to beru jako žánrovou nadsázku, přesto ve mně zůstala jistá pachuť.

Chybí tu totiž silnější payoff a pocit, že postavy dostaly zakončení, které by si jejich charaktery zasloužily. Tempo je natolik rychlé, že závěr vyšumí do prázdna. Upřímně jsem měl pocit, že hra ještě zdaleka nekončí, a přesto konec přišel. Nevím, zda za tím stál tlak na deadline nebo rozpočet, ale zamrzelo mě to. O to víc, že až do této fáze je příběh vystavěný opravdu znamenitě.

Naštěstí jde o jediný výraznější černý puntík. Po stránce hratelnosti a lokací je The Dark Rites of Arkham nejen nejvybroušenější, ale i nejambicióznější hrou studia. Vizuálně se opět dočkáváme velmi líbivého pixelartového kabátku s povedeným nasvícením, efekty a živými ulicemi, kde projíždějí auta a chodci se pohybují kolem vás. Z každé obrazovky sálá atmosféra.

Lokací je tu opravdu hodně. Podíváte se do muzea mapujícího nadpřirozené jevy, do lesů, vězení a dalších míst. Oproti An English Haunting přibylo i více rozsáhlých lokací, které se dále větví do menších obrazovek. Například vězení má vlastní mapu a několik oddělených částí. Rozmanitosti se tu rozhodně bát nemusíte.

Příjemným posunem jsou také detailnější portréty postav během výslechů, které jsou částečně animované. Hratelnost zůstává věrná klasické point-and-click struktuře. Zákysů se bát nemusíte. Pár jsem jich sice měl, ale vždy šlo o mou blbost. Když jsem řešení objevil, dávalo smysl. Inventářové kombinace i používání předmětů jsou logické a opodstatněné. Pokud bych měl být hnidopich, uvítal bych možnost zvýraznění interaktivních objektů, protože jsem párkrát něco přehlédl.

Ve výsledku je tak The Dark Rites of Arkham poctivou klasickou adventurou s vyššími produkčními hodnotami než u předchozích titulů. Nabízí zábavný žánrový příběh, sympatickou dvojici hlavních postav a hromadu nádherně zpracovaných lokací doplněných příjemným jazzovým soundtrackem. Je sice škoda, že závěr je zbytečně uspěchaný, jinak se ale jedná o jednu z nejlepších adventur posledního roku. Znovu se potvrzuje, že Postmodern Adventures patří k mistrům vyprávění hororových příběhů s výraznou dávkou humoru a sebeuvědomění.

Za recenzní kopii děkujeme Postmodern Adventures