Perfect Tides: Station to Station - Recenze geniálního pokračování slice-of-life adventury

Autorku Meredith Gran sleduji už od chvíle, kdy se mi dostal do rukou její komiks Octopus Pie, který s ironickým nadhledem sleduje život hlavních hrdinů bojujících se strastmi, jež dospělost přináší. Už tehdy jsem dokázal ocenit její neidealizovaný pohled na každodenní problémy dospělých i dospívajících, navíc okořeněný místy až absurdním a velmi osobitým humorem. To vše u mě vyvrcholilo adventurou Perfect Tides (2022), která ve mně svým syrovým zobrazením dospívání znovu probudila širokou škálu emocí – od znechucení nad sebou samým přes nostalgii až po upřímný smích. Není proto divu, že jsem se velmi těšil na oznámené pokračování s podtitulem Station to Station, které kromě věkového posunu hlavní hrdinky Mary slibovalo i posun v samotném pojetí hratelnosti. Jak to dopadlo, si povíme níže.

Recenzovaná verze: PC

Pro ty, kteří první díl nehráli, přidám krátký kontext. Šlo o klasickou point-and-click adventuru zaměřenou především na příběh puberťačky jménem Mara, aspirující spisovatelky. Skrze čtyři roční období sledujete její život na ostrově jménem Perfect Tides, který je s pevninou spojen pravidelným přívozem. Přestože hra stavěla hlavně na příběhu, trpěla podle mě zbytečnými puzzly, které narušovaly velmi silnou osobní rovinu vyprávění. Nepomáhalo ani to, že některé události či hádanky byly časově omezené a daly se snadno minout, což by se u více narativní adventury dít nemělo.

Naštěstí si to ve studiu Three Bees vzali k srdci a hratelnost výrazně zpřístupnili. A to i s ohledem na příběh, který si podle mě bez problémů užijete i bez znalosti prvního dílu. Osobně ho ale i přes výtky rozhodně doporučuji, protože Station to Station na něj příjemně navazuje a často k němu pomrkává. Nyní sledujeme Maru už jako osmnáctiletou studentku vysoké školy v roce 2003, která ve městě studuje literaturu a psaní. To, že je z puberty venku, ale neznamená, že by byl život jednodušší. Naopak. Přichází nová dávka psychické zátěže, stresu, chaotických vztahů a nejistot. Maru potkáváme ve chvíli, kdy se snaží skloubit školu s brigádou v knihovně, přičemž její sociální úzkosti přetrvávají a situaci zhoršuje i toxický přítel Adam.

K samotnému ději už ale víc prozrazovat nechci. Celá hra je totiž o cestě s hlavní postavou a byla by škoda ji spoilovat. Raději se zaměřím na to, jak na mě působila a jaké pocity jsem si z ní odnesl. Scénář rozhodně nezklamal. Meredith Gran opět přináší velmi osobní, místy nepříjemně realistický, patetický, ale zároveň i vtipný příběh. Bylo až znepokojivé, kolikrát jsem se v některých situacích poznával. Jako člověk, který sám bojuje s úzkostmi a má ADHD, jsem s myšlenkovými pochody hlavní hrdinky často soucítil, protože jsem si podobnými stavy v jejím věku také prošel.

Dospívání i samotná dospělost jsou zkrátka často kruté etapy života. Člověk neví, co se sebou, dělá rozhodnutí, kterých později lituje, a nechává se strhnout emocemi, až má pocit, že se v nich topí. Lhali bychom si, kdybychom tvrdili, že se to s věkem vždy zlepší. Hra tato témata zvládá zpracovat velmi citlivě a na rozdíl od titulů typu Life is Strange se neskrývá za hollywoodský kýč. Ukazuje spíš nepříjemnou pravdu, často s velmi funkčním osobitým humorem, který se nebojí cynismu ani absurdity.

Postavy tu nejsou černobílé. Každá z nich má své problémy a motivace, které vysvětlují jejich chování. I když někdo působí manipulativně, nikdy to není jen jednostranné. Kromě toho hra nabízí řadu originálních scén a miniher. Karaoke na Bohemian Rhapsody mi přišlo naprosto geniální a nic podobného jsem ve hře ještě nezažil. Stejně tak rozchod zpracovaný jako boss fight. To už si ale musíte objevit sami. Pokud máte rádi slice-of-life příběhy, které nejdou jen po povrchu, ale nabízejí skutečnou hloubku, tady nešlápnete vedle. Jediným potenciálním mínusem může být absence dabingu. Mně osobně to nevadilo, ale kvůli velkému množství textu to může některé hráče odradit.

Co by vás ale odradit nemělo, je hratelnost. Jak jsem naznačoval na začátku, ta doznala výrazných změn. Pryč jsou puzzly, hra se nyní řadí mezi čistě narativní adventury. Nemusíte se bát záseků ani kombinování předmětů. Po celou dobu víte, co máte dělat, a pohybujete se mezi omezeným počtem lokací. Občas sice použijete předmět, ale vždy je to jasně naznačeno. Neznamená to ale, že by bylo všechno úplně zadarmo. Novou a nejvýraznější mechanikou je psaní školních prací nebo třeba příprava na autorské čtení.

Během průzkumu a dialogů totiž sbíráte různá témata, která se postupně vylepšují. Ta pak využíváte při psaní kvalitnějších textů (texty vám jsou následně ohodnoceny) nebo se objevují v nových dialogových možnostech. Témata získáváte skrze interakce s postavami, čtení knih, návštěvy kina nebo trávení volného času. Mechanika je to zajímavá, i když se mi občas stávalo, že jsem nevěděl, jak konkrétní téma dál rozvíjet, přestože jsem se snažil vše důkladně prozkoumávat.

Menší problém jsem měl i se získáváním knih. Ty si můžete půjčovat z omezené nabídky v knihovně nebo je směňovat s vybranými postavami. Stalo se mi ale, že mi jedna kniha z inventáře zmizela a já tak přišel o možnost další výměny. Předpokládám, že šlo o bug, jelikož jsem hrál testovací verzi, ale i tak mě to trochu zamrzelo.

Jinak je ale herní formule zábavná. Vyžaduje důkladné prozkoumávání okolí, protože se může stát, že vám unikne třeba scéna navázaná na konkrétní knihu nebo téma. Časový aspekt z prvního dílu tu zůstal, ale v mnohem menší míře. Přidává to na znovuhratelnosti, i když u silně narativní hry nemusí každého motivovat. To je ale spíš drobná výtka, jinak mě hraní bavilo po celou dobu.

Velkou zásluhu na tom má i nádherný pixelartový vizuál, který září napříč všemi čtyřmi ročními obdobími a je výrazně vybroušenější než v prvním díle. Přestože hlavní lokace zůstávají stejné, proměny ročních období zajišťují, že je stále na co koukat. Navštívíte i nové prostředí, například chatu v přírodě nebo menší jednorázové lokace, které jsou každá vizuálně povedené. To samé platí i pro portréty postav v dialozích, jež nezapřou typickou komiksovou stylizaci autorky. Povedený soundtrack pak citlivě doplňuje širokou škálu emocí, se kterými hra pracuje.

Ve výsledku jsem víc než nadšený. Druhý díl Perfect Tides: Station to Station přináší ucelenější zážitek, zapamatovatelné postavy, melancholickou dobovou atmosféru, příjemnou slice-of-life hratelnost a obrovské srdce. Po celou herní dobu jsem se skvěle bavil a odcházel ještě nadšenější než u prvního dílu. Všem, kteří mají rádi tento typ her, klidně doporučuji začít právě Station to Station, které se už teď řadí mezi aspiranty na adventuru roku.

Za poskytnutí recenzní kopie děkujeme Three Bees