Titul, na který jsem se po oznámení poměrně těšil a jeho vývoj občasně sledoval. I přes nalezené zalíbení ve stylizaci, jež podle mě výrazně těží z inspirace sérií Persona (hlavně druhým dílem), jsem rozhodně nečekal, že půjde o jeden z nejsilnějších titulů, kterých se ke konci tohoto roku dočkáme. Nebudu lhát, hra má chyby a ne vše je tu tak, jak bych si představoval. Tvůrci ale nastavili velmi silný základ, který spojuje výrazný vizuál, zábavný soubojový systém a šílený příběh, jenž funguje jako pekelně ujetá verze „Buffy na speedu“. Pojďme se tedy společně ponořit do démonického světa Demonschool.

Recenzovaná verze: PC

Vžijete se do role lovkyně démonů jménem Faye. Popsal bych ji jako ADHD, spontánně výbušnou holku s nakažlivě veselou energií a duší anime sígra, co chce všechno řešit rozkopnutím páteře. Velmi sympatická a svojská osoba. Faye se vydává na podivný ostrov nejen proto, aby nastoupila na místní, ještě zvláštnější školu, ale také aby přišla na kloub proroctví tradovanému v její rodině, které hlásá příchod apokalypsy a démonů.

Brzy naše hrdinka potká další postavy se schopnostmi lovců démonů a společně se snaží potírat jak podivné yakuza gangy, tak démony, kteří jsou s nimi spojeni. To vše navíc souvisí se školními zadáními. Učitel totiž po nich každý týden chce, aby sehnali nějaký prokletý předmět, který ohrožuje bezpečí ostrova.

Děj je tedy epizodický. V pozadí se postupně odkrývá hlavní linie o apokalypse. Celá hra je rozdělena do 11 týdnů. Na začátku vždy dostanete od třídního učitele úkol a během týdne se ho snažíte splnit. I když to působí jako deadline, Personu nečekejte — hra vás nenechá termín nesplnit a bez pokračování v hlavním příběhu se dál nedostanete.

Příběh je podle mě velmi zábavný. Stejně jako hrdinka je i samotné vyprávění „ADHD“ — šílené, plné černého humoru, absurdit a velmi rychlého pacingu. Pořád se něco děje a není chvíle na oddych. To je škoda, protože postavy jsou sympatické a i v té rychlosti dobře napsané, stejně jako dialogy. Nešetří vtipnými hlášky a často jsem se zasmál nahlas. Mrzí mě ale, že tvůrci nedají více prostoru se s charaktery „nadechnout“ a třeba přidat scény jenž by neřešily jen hlavní linii. Ano, můžete „bondingovat“ parťáky a odemykat si jejich epizody, ale ani tam není moc času jít víc do hloubky.

Hra vás totiž velmi ráda hází neustále do soubojů. Často máte pár minut dialogů a hned zpátky do bitky. I přes jejich kvalitu tohle tempo začíná být postupem hry úmorné a frustrující. Navíc i v epizodách parťáků jsou souboje také, takže si od nich jednoduše neodpočinete. O to víc to bolí, když víte, na jak kvalitních základech jsou příběh a postavy postavené. Občas jsem si povzdychl, že bych zpomalil a šel víc do hloubky, místo jízdy z konfliktu do konfliktu. Kvůli tomu pak i skvělé dialogy působí urychleně a spolu s příběhem povrchně.

Přesto je příběh s postavami pořád kvalitní a byl jedním z mých hnacích motorů. Musím zmínit i příjemné detaily a vedlejší aktivity. Líbilo se mi třeba, že postava Knutteho je sběratel vzácných VHSek a můžete si s ním půjčovat skutečné filmy, ne vymyšlené. Co si vypůjčíte, se pak v další kapitole objeví v novinách, do nichž Knutte píše, a přihodí o filmu zajímavosti a minirecenzi. Jako fanoušek béčkových hororů a zvláštních filmů jsem to ocenil.

Dále jsou tu minihry typu karaoke (volíte správný text a zvedáte vztah s postavami), vaření a další drobnosti. Často jsou jednoduché, ale funkční, a je jich dost. Dojde i na arkádovou jízdu autem či rybaření, kde si rozšiřujete kolekci démonických ryb.

Je tu i plejáda vedlejších úkolů. Naštěstí nejde o fetchquesty, ale bizarní mini epizodky, které příjemně rozšiřují hlavní příběh, třeba hon za ztraceným sendvičem. Najdete také miniaktivity typu hlazení psa (místy dá odměny) nebo prohrabávání odpadků. Doporučuju při výběru lokací na mapě číst popisky, které uvádějí, co je v dané lokaci k dispozici — často v nich najdete milé bonusy či encountery, které je škoda minout. Plněním vedlejších věcí občas získáte i předměty do klubovny a trochu si ji zkrášlíte. Škoda, že jde jen o kosmetické změny.

Ve hře je pořád co objevovat a nepřestalo mě to bavit. Vždy jsem se těšil, jakou další absurdní věc najdu a jakou scénku zažiju. Hlavní však je soubojový systém — podle mě zároveň přednost i slabina.

Souboje jedou ve dvou fázích: v plánovací si na mapě rozkreslíte pohyby a akce celé party, pak vše proběhne naráz v akční fázi. Pohyb = útok (vrazíte do nepřítele), takže pozicí spouštíte komba, odhazujete démony do pastí či do sebe navzájem a pracujete se sdíleným poolem akčních bodů. Díky „rewindu“ můžete v plánování kdykoli vracet kroky a ladit ideální řetězení; každá postava má navíc uniktní schopnosti, které komba rozvíjejí. Setkání mívají jasné výzvy (třeba porazit X démonů na Y tahů) a přesnost je odměněna lepším hodnocením a upgrady — celé to působí jako svižná taktická skládačka.

Jak sami chápete, je to něco, co jsem v JRPG nezažil, a přijde mi to originální i funkční. Díky možnosti vracet kroky můžete ladit taktiku tak, abyste šetřili body pohybu a zároveň efektivně likvidovali problémové nepřátele bez zbytečného rizika. Pokud milujete puzzly, budete to milovat. Hra vás navíc vybízí k co nejlepšímu skóre — vyšší známka znamená lepší bonusy. To ale může frustrovat hráče, kteří na tenhle typ „puzzloidního“ boje nemají vlohy. Já jsem někde mezi a ocenil bych občas lehčí mód nebo nižší kadenci soubojů. Jsou zábavné, ale pro mě se z nich postupně stávala náročná zátěž — když je hra sype bez oddychu, začne to být vyčerpávající, protože vyžadují víc taktizování a soustředění.

To jsem tady cítil, a to i přes originalitu a funkčnost systému. Všeho moc škodí. Chápu ale, že některým hráčům to sedne přesně takhle.

Aspekt, který nejspíš sedne skoro všem, je vizuál. Krásně se opírá o Personu 2 a nabízí kombinaci 2D pixel-art postaviček – které mají povedené portréty při dialozích a s  s 3D texturami okolo. Svět působí atmosféricky a poplatně příběhu, lokace jsou dobře nasvícené a barevně „sedí“. K tomu si připočtěte naprosto fenomenální OST. Oceňuji, že po dlouhé době někdo nevykrádá personí motivy, ale jde vlastní cestou. JRPG DNA v hudbě cítit je, ale soundtrack má vlastní „ksicht“ a zamiloval jsem si ho. Líbí se mi i gradace: skladba pro průzkum začne sílit, když oslovíte postavu, podobně při plánování a následném provedení akce v boji. Příjemný detail. Jen upozorním, že hra nemá dabing.

Kolem a kolem jde podle mě o velmi nadprůměrnou záležitost. Některým hráčům sedne ještě o chlup víc než mně. I tak jsem si ve hře našel tolik věcí k milování, že na ni budu nějaký čas vzpomínat. Je mi líto velké kadence soubojů a zrychleného příběhu, který nedává dostatečný rozlet načrtnutým postavám.

Základy jsou ale tak stabilní, že mě motivovaly hru dohrát a bavit se u ní téměř po celou dobu. Nemůžu jinak než doporučit — a řadím ji ke svým topkám roku. Pokud jste velcí fanoušci „puzzloidního“ combatu a podle popisu vám sedl, přičtěte si 5 %, klidně i 10 %.

Za recenzní kopii děkujeme Stride PR.

Klady

  • Šílený příběh se sympatickými postavami
  • Originální soubojový systém
  • Vizuální stránka a soundtrack

Zápory

  • Komplexní souboje dokáží kvůli převelké četnosti frustrovat
  • Příběh a vývoj postav místy působí povrchně a příliš urychleně

Velmi stylové RPG, které sice několikrát zakopne, ale i tak nabízí kolem 20 hodin poctivé zábavy, ujetého humoru a originálních soubojů.

%

Pařanovo hodnocení

Reaguj na tento příspěvek a zapoj se do diskuze na Facebooku:

Ohodnoť tento článek, nebo ho sdílej: