Když se k esportu kriticky vyjádří Khabib Nurmagomedov, nejde o náhodný komentář z internetové diskuse. Mluví bývalý šampion organizace Ultimate Fighting Championship, muž, jehož kariéra byla vystavěna na fyzickém utrpení, disciplíně a nekompromisní představě o tom, co znamená „skutečný sport“.
A právě proto jeho slova rezonují. Ne proto, že by esport ohrožovala. Ale protože znovu otevírají starou, zdánlivě vyčerpanou otázku: Co vlastně dělá sport sportem?
„Není to skutečný sport.“
Argument odpůrců bývá až překvapivě jednoduchý. Sport je pot. Svaly. Kontakt. Bolest. Oktagon, trávník, ring. Herní myš a klávesnice do tohoto obrazu nezapadají.
Jenže takto zúžená definice ignoruje realitu posledních dvou dekád. Profesionální esport už dávno není obraz teenagera hrajícího doma po škole. Je to strukturované prostředí s trenéry, analytiky, psychologickou přípravou i fyzickým režimem. Hráči v titulech jako Counter-Strike 2 nebo League of Legends tráví tréninkem osm i více hodin denně. Pracují s reakcí, koordinací, rozhodováním pod tlakem.
Rozdíl není v absenci námahy. Rozdíl je v jejím druhu.
Fyzická versus mentální disciplína
Khabibova kariéra byla postavena na extrémní fyzické dominanci. Jeho styl byl o kontrole těla soupeře, o přímé konfrontaci. V tomto kontextu může esport působit jako vzdálený svět – svět, kde nehrozí zlomeniny ani knockouty.
Jenže redukovat sport pouze na fyzickou bolest je krátkozraké. Šachy jsou uznávány jako sport v mnoha institucích, přestože fyzický kontakt zcela chybí. Motorsport je zase soutěží strojů řízených lidskou reakcí a rozhodováním.
Esport stojí někde mezi. Vyžaduje jemnou motoriku, extrémní soustředění, stabilitu nervového systému. Série na velkém turnaji, kde o všem rozhodují milisekundy, generují jiný druh tlaku – ale tlak stejně skutečný.
Legitimita jako proces, ne status
Ve skutečnosti nejde o to, zda esport „je“ nebo „není“ sport. Jde o společenskou legitimitu. O to, kdo má právo používat stejné pojmy, stejné pódium, stejné uznání.
Esport si tuto legitimitu nevybojoval přes noc. Rostl navzdory skepsi médií, rodičů i části tradičních sportovců. Každá vlna kritiky ho donutila profesionalizovat se víc. Zavádět pevnější struktury, antidopingová pravidla, hráčské smlouvy, dlouhodobé ligy.
Paradoxně právě kritické výroky známých osobností dokazují, že esport už nelze ignorovat. Nikdo neútočí na fenomén, který je bezvýznamný.
Test, který se opakuje
Slova Khabiba nejsou hrozbou. Jsou testem. Testem sebevědomí scény, která už dávno ví, že nepotřebuje souhlas všech, aby existovala.
Esport není kopií tradičního sportu. Je jeho paralelou. Jinou formou soutěže, jiným typem dovednosti, jiným druhem publika. Ale stále soutěží. Se strukturou, pravidly, profesionalitou i tlakem na výkon.
Debata o tom, zda je „skutečný“, se pravděpodobně bude vracet. S každou generací. S každým dalším šampionem, který vyrostl mimo digitální svět.
A pokaždé bude odpověď o něco klidnější. O něco sebejistější. Protože esport už svou existenci neobhajuje. On ji prostě žije.