Resident Evil Requiem – 27. února se vracíme do města, kde vás chtějí sežrat i zdi
Představte si město. Takové to normální americké městečko na Středozápadě, kde lidi chodí do práce, venčí psy a kupují si laté za šest dolarů. A pak si představte, že jednoho krásného dne z toho města začnou lízt mrtvoly. Ne ty slušné, co leží, kde mají. Ty neposlušné. Ty hladové.
Vláda Spojených států se na tu situaci podívala, poškrábala se na hlavě a udělala to jediné rozumné, co ji napadlo – poslala tam rakety. Srovnala Raccoon City se zemí. Konec. Tečka. Zavřít, zhasnout, nalít si panáka a zapomenout.
Jenže Capcom zapomínat neumí. A Raccoon City je jako ta ex, co vám ve dvě ráno píše „myslím na tebe" – prostě se ho nezbavíte, i kdybyste na něj poslali balistické střely.
Dvacátého sedmého února 2026 vychází **Resident Evil Requiem**. Devátý hlavní díl série, která nás už třicet let učí jednu jedinou lekci: neotvírej neznámé dveře v temné chodbě. A my je otevíráme pořád. Každým dílem. S nadšením sebevraha na trampolíně.
Tentokrát to ale Capcom myslí jinak. Tentokrát to smrdí ambicí. A trochu i hnijícím masem. Ale hlavně ambicí.
Grace Ashcroft – holka, co se bojí za celé lidstvo
Nová hrdinka série se jmenuje Grace Ashcroft. Je to analytička FBI. Introvertní knihomolka, která se živí tím, že přemýšlí, ne tím, že by něčemu rozbíjela lebku pažbou brokovnice. Capcom ji oficiálně popisuje jako „nejustrašenější postavu v celé historii Resident Evil."
Chvilku to nechte působit.
Třicet let série. Desítky postav. A tahle je ta, co se bojí nejvíc. To není slabost. To je sakra designové rozhodnutí. A já před ním smekám klobouk, který ani nemám.
Grace přijíždí do uzavřeného hotelu Wrenwood uprostřed ruin Raccoon City. Její matka Alyssa tam zemřela před osmi lety. Záhadné smrti. Podezřelé okolnosti. A někde v útrobách té budovy se má pohybovat něco, co leze zdmi a po stropech jako pavouk, kterému někdo dal do kafe příliš mnoho cukru a příliš málo lidskosti.
Herní mechaniky slibují čistokrevný survival horror. Žádné kompromisy, žádné „ale tady máš aspoň kulomet." Inventář na osm slotů – přesně jako v dobách, kdy člověk stál před krabicí s municí a musel si vybrat: vezmu si náboje, nebo tu lékárničku? Protože obojí se prostě nevejde. A za rohem má číhat něco, co tu lékárničku udělá velice, ale velice potřebnou.
Grace se má plížit. Krčit se pod stoly. Házet skleněné lahve jako distrakci, protože když nemáte brokovnici, holt pracujete s tím, co je po ruce. K dispozici bude zapalovač – jediný zdroj světla v té bezedné tmě. Ale ouha. Světlo přitahuje pozornost. A ta bestie, co ji pronásleduje? Ta se prý učí. Vypudíte ji ze světlé místnosti, a příště se jí vyhne. Najde si jinou cestu. Stropem. Zdí. Možná přímo skrz vaše sny, kdo ví.
A pak je tu detail, kvůli kterému jsem se musel zastavit a zamyslet se, jestli Capcom nepřehání – ale doufám, že ne. Grace má reagovat na prostředí. Jde tmavou chodbou a zrychlí se jí dech. Vyskočí na ni nepřítel a ona vykřikne. Ne hráč. Ona. Postava na obrazovce má prožívat přesně to, co cítí člověk s gamepadem v ruce. Tenhle level propojení jsme v sérii ještě nezažili – a pokud to bude fungovat tak, jak Capcom slibuje, bude to něco.
Craftit půjde taky. Z krve nakažených. Přečtěte si to ještě jednou, ať to pořádně vstřebáte. Sbírat krev z mrtvol a z prostředí a vyrábět si z ní injektory a improvizované vybavení. Když všechno selže – a ono selže, protože tohle je Resident Evil – bude po ruce revolver jménem Requiem. Podle režiséra Nakanishiho ten název odkazuje na vzpomínku na všechny oběti raccoonské katastrofy. Ta zbraň prý „ukládá nepřátele k věčnému odpočinku."
Básnické, na pistoli.
Leon S. Kennedy – sekera, kopanec a naprostá absence strachu
A pak je tu Leon.
Leon Scott Kennedy. Chlap, co už v Raccoon City jednou byl, když mu bylo jednadvacet a svět se mu rozpadal pod nohama. Teď je starší. Drsnější. Hlas má podle ukázek jako štěrk sypající se do betonové míchačky. Místo nože nosí vojenskou sekeru. A když v traileru potká nakaženého doktora s motorovou pilou, klidně se na něj podívá a řekne: „Rád bych si vyžádal druhý názor."
Tohle je ten moment, kdy si uvědomíte, že Resident Evil umí být i zábava. Taková ta smrtící, krvavá, nádherná zábava.
Leonovy sekce slibují čistou akci ve stylu Resident Evil 4 – jedné z nejlepších her, jaké kdy vznikly, a kdo tvrdí opak, tomu nemám co říct. Střílení ze všeho, co má hlaveň. Parírování útoků sekerou. Roundhouse kicky, granáty do skupin nemrtvých. A podle gameplay ukázek půjde nepříteli sebrat jeho zbraň a použít ji proti němu. Leon vypadá jako typ chlapa, který přijde na přestřelku a odejde s víc zbraněmi, než s kolika přišel.
Inventář? Mřížka sedm krát deset ve stylu legendárního kufříku z RE4. Zbraně mají mít statistiky – síla, stabilita, přesnost, rychlost střelby, kapacita zásobníku. Upgradovat a vylepšovat se budou prý podobným systémem jako v remaku RE4.
Ale nejde jen o akci. Leon se vrací do Raccoon City poprvé od roku 1998. Po třiceti letech. Na místo, kde začalo jeho osobní peklo. Sleduje stopu Victora Gideona, bývalého vědce Umbrella Corporation. A někde v tom příběhu číhá tajemství, které Leon střeží a které má souviset s Grace a smrtí její matky.
A mimochodem – jezdí v upraveném Porsche Cayenne Turbo GT. Když se novinář zeptal, jestli s ním skončí stejně jako s každým vozidlem v historii série, vývojáři jenom záhadně pokrčili rameny a usmáli se. Vsadím boty, co mám na sobě, že to Porsche skončí vzhůru nohama v plamenech dřív, než uběhne první hodina hry.
Dvě hry v jedné. A tentokrát to není nadávka.
Tady se dostáváme k tomu, co mě na Requiem fascinuje nejvíc – a zároveň trochu děsí.
Hra má být rozdělená přesně napůl. Padesát procent Grace, padesát procent Leon. Přepínat si sami nepůjde – příběh rozhoduje za hráče. A ty dvě poloviny nemají být jen dvě postavy ve stejné hře. Mají to být dvě naprosto odlišné hry ve stejné krabici.
Režisér Nakanishi to přirovnal k přechodu z horké sauny do ledové vody. Přežít úsek s Grace, kde se dvacet minut člověk plíží tmavou chodbou a modlí se ke všem bohům, na které si vzpomene – a pak dostane Leona a může konečně něčemu zasadit sekeru do obličeje. Ten emocionální rytmus – napětí a uvolnění, strach a euforie, bezmoc a absolutní síla – zní jako recept na herní zážitek, jaký tu ještě nebyl.
Zní. Na papíře. A já zoufale chci, aby to fungovalo i na obrazovce.
Poprvé v historii série si navíc půjde kdykoliv přepnout mezi pohledem z první a třetí osoby. First-person pro maximum hrůzy a immerze. Third-person pro akční pasáže. Geniální tah. Konečně by mohly skončit ty nesmyslné války o to, která perspektiva je „ta správná."
Obě hratelné linie se mají navzájem krmit. Leon se má dostat tam, kam Grace nemůže – prostě prorazí překážku, protože je Leon a překážky jsou jen návrhy. Grace zase řeší hádanky a odhaluje stopy, které Leonovi unikají, protože Leon je typ člověka, co hádanku řeší tím, že do ní hodí granát.
Příběh se točí kolem slova Elpis. Řecky „naděje." Odkaz na Pandořinu skříňku. Ale vývojáři naznačili, že to slovo může skrývat i něco daleko temnějšího. Spojuje smrt Graciny matky, tajemství, které nosí Leon, a celý spiklenecký příběh kolem Victora Gideona a pozůstatků Umbrella Corporation.
Co od toho čekám. A co mi nedá spát.
Tady končí fakta a začínám já. Žádné PR řeči. Žádné marketingové blábolení. Jenom střeva, instinkt a třicet let zkušeností s touhle prokletou sérií.
Na co se těším jako malej:
Na Grace. Celým srdcem, celou duší. Série zoufale potřebovala někoho zranitelného. Někoho, kdo není vytrénovaný zabiják. Někoho, kdo se opravdu, upřímně, do morku kostí bojí. Po letech hraní za agenty a vojáky, co zombíky sekají jako cibuli, je Grace jako závan čerstvého vzduchu. Čerstvého, lehce zatuchlého, hnilobou páchnoucího vzduchu – ale pořád čerstvějšího než cokoliv, co nám série nabídla za poslední dekádu.
Na Leonův návrat do Raccoon City. Ne jako akční sekvenci – jako osobní drama. Chlap se vrací na místo, kde se mu zhroutil svět. Po třiceti letech. Jestli Capcom dokáže tomu momentu dát patřičnou váhu – a já věřím, že jo – bude to jedna z nejsilnějších scén v celé sérii.
Na Classic mód. Inkoustové pásky jsou zpátky. V sekcích s Grace půjde uložit hru jedině u psacího stroje, a jedině s použitím pásky. Ten typ napětí – ta neúprosná jistota, že nejde jen tak načíst uloženou pozici – je k nezaplacení. Moderní hry nás rozmazlily. Tohle by nám mohlo připomenout, jakou chuť má skutečný strach ze ztráty.
Na ten zatracený RE Engine. Requiem vypadá v ukázkách naprosto obscénně. Fotorealistické vizuály, mikroexprese postav, path tracing. Záběry z nemocnice Rhodes Hill vypadají, jako by někdo vzal noční můru a přetáhl ji přes filtr hyperrealismu. A pak ji pověsil na zeď v galerii a řekl „prosím, obdivujte."
Co mi nedá spát:
Dvě slova. Resident Evil 6.
V herní komunitě fungují jako zaklínadlo hrůzy – a ne té žádoucí. Šestka se taky snažila míchat akci s hororem. Taky měla víc hratelných postav s různými styly. A výsledek? Jako když smícháte víno s pivem. Obojí zvlášť výborné. Dohromady katastrofa, po které chcete zapomenout, že jste vůbec žili.
Capcom tvrdí, že se poučil. Nakanishi explicitně říká, že inspirací jsou RE2 a RE4, ne šestka. Ale já jsem člověk, co si před lety taky řekl „RE6 bude pecka" a pak plakal do polštáře. Takže zůstávám opatrně optimistický. S důrazem na „opatrně." Tlustým, podtrženým důrazem.
A pak je tu nový prvek – zombíci s rutinním chováním. Nemrtví mají mít vzorce pohybu, zvyky, jakési návyky. Na papíře to zní zajímavě. V praxi? Buď to obohatí taktický gameplay o další vrstvu hloubky, nebo to otupí ten konstantní, všudypřítomný pocit ohrožení, kvůli kterému je Resident Evil Resident Evilem. Upřímně? Nevím. A to nevědění mě žere víc než jakýkoliv zombík.
Čísla, co mluví sama za sebe
Pět milionů wishlistů. Třicet let série. Přes sto sedmdesát čtyři milionů prodaných kopií celé franšízy. Čtyři ceny na Gamescomu 2025 – a hra ještě ani nevyšla. PlayStation 5, Xbox Series X|S, Nintendo Switch 2, PC.
Resident Evil Requiem je rekviem za staré časy. Za Raccoon City, za nevinnost, za dobu, kdy jsme si mysleli, že mrtvoly zůstanou pěkně ležet tam, kde mají.
Nezůstanou. Nikdy nezůstaly.
Uvidíme se dvacátého sedmého. Přineste si pleny. A pro jistotu i tu sekeru.
„Čekám na Requiem se zdravou dávkou naděje, sekerou v ruce a jedním okem na dveřích. Kdyby náhodou."