Když vyšlo Counter-Strike 2, očekávání byla obrovská. Mnozí si představovali podobný pocit, jaký jsme zažili při přechodu ze starších verzí Counter-Striku na CS:GO – nové možnosti, svěží energie, přirozený posun vpřed. Jenže tentokrát se ten „wow efekt“ nedostavil. Ne proto, že by CS2 bylo špatné. Spíš proto, že CS:GO bylo pro většinu hráčů až příliš dobré na to, aby ho šlo jednoduše překonat.
CS:GO nebyla jen hra, ale návyk
Counter-Strike: Global Offensive jsme nehráli pár měsíců. Hráli jsme ho roky.
Za tu dobu se z něj nestal jen titul v knihovně Steamu, ale hluboce zakořeněný zvyk.
Přesně jsme věděli, jak se chová každá zbraň.
Pohyb jsme měli „v ruce“, bez přemýšlení.
Hra reagovala přesně tak, jak jsme očekávali.
CS:GO se nehrálo – CS:GO se cítilo. A právě ten pocit je něco, co se nahrazuje mimořádně těžko. Nejde o grafiku ani o nové technologie. Jde o svalovou paměť, o roky zkušeností, o jistotu, že když klikneme, výsledek bude přesně takový, jaký čekáme.
CS2 se hraje jinak… a právě v tom je problém
Na papíře je CS2 modernější. Sub-tick systém, přepracované kouře, lepší vizuál. Technologicky jde o posun. Jenže mnoho hráčů má pocit, že:
- střelba není tak „čitelná“
- pohyb působí jemněji, méně ostře
- souboje často vyhrává ten, kdo vykoukne první
Nejde o katastrofu. Rozdíly jsou jemné. Jenže v kompetitivní hře, kde rozhodují milisekundy a přesnost pohybu, i malé odchylky znamenají velkou změnu. Pro hráče s tisíci hodinami v CS je to zásah do samotného základu jejich herní identity.
Pocit ztráty byl silnější než pocit novinky
Když CS2 nahradilo CS:GO, řada hráčů neměla pocit, že dostala něco navíc. Spíše naopak.
Najednou tu bylo:
- méně herních módů
- méně map
- komunitní prvky fungující hůř nebo vůbec
Hráči obecně nemají rádi, když se jim něco bere. A přesně tak CS2 na začátku působilo – jako krok zpět, nikoli vpřed. I když šlo o přechod na nový engine a dlouhodobou investici do budoucnosti, první dojem byl jiný.
Technické problémy oslabily důvěru
První měsíce CS2 provázely potíže:
- nestabilní FPS
- bugy ve střelbě
- situace, kdy „to mělo trefit“
Valve postupně chyby opravuje, ale první dojem se tvoří jen jednou. CS:GO bylo roky synonymem stability a jistoty. CS2 si tuto reputaci teprve buduje – a budovat důvěru je vždy těžší než ji udržet.
I esport působí jinak
Profesionální scéna přešla na CS2 prakticky okamžitě. Bez dlouhého adaptačního období. Hráči se učili za pochodu, turnaje běžely dál, ale něco se změnilo.
Zápasy působily méně čitelně.
Chyběly ikonické momenty, které jsme si spojovali s érou CS:GO.
Atmosféra byla spíš technická než emocionální.
Nejde o to, že by profesionálové hráli hůř. Spíš o to, že hra zatím nemá ten vybroušený charakter, který si divák spojí s konkrétní érou a okamžiky, na které se vzpomíná roky.
Hlavní problém: chybí důvod milovat ho víc
Jádro celé situace je vlastně jednoduché:
CS2 zatím není lepší Counter-Strike než CS:GO. Je jen jiný.
Nové kouře jsou zajímavé, ale nemění podstatu zážitku.
Grafika je hezčí, ale hra musí především „sedět v ruce“.
Technologie je pokročilejší, ale pocitově zatím nepřesvědčila.
Hráči nečekali revoluci. Čekali ten samý Counter-Strike, jen o něco lepší, uhlazenější, jistější. Místo toho dostali jinou verzi hry, na kterou si musí znovu zvykat.
Závěrem: ještě ne, ale možná jednou
CS2 není selhání. Spíš nedokončený přechod.
Základ je silný.
Valve hru aktivně upravuje a vylepšuje.
Potenciál tu bezpochyby je.
CS:GO se nestalo legendou za rok. Rostlo postupně, formovalo komunitu i esportovou scénu. Pokud se podaří doladit gunplay, pohyb a technickou stabilitu, může CS2 časem vyrůst ze stínu svého předchůdce.
Zatím však platí jednoduché přirovnání:
CS:GO bylo domovem.
CS2 je nové bydlení, do kterého jsme se právě přestěhovali. A na domov si člověk zvyká pomalu.
