Od stadionu k telefonu
Ještě mezi lety 2020–2023 dominovala jedna představa: esport je budoucnost herního průmyslu. Franchise ligy, rekordní prize pooly, masivní investice do organizací. Vznikal dojem, že model tradičního sportu se jen přenese do digitální podoby.
Jenže realita let 2025–2026 je jiná.
Investoři dnes sledují jiná čísla. Místo vrcholné sledovanosti finále je zajímá denní návratnost hráče. Místo mediálních práv řeší retenci D1, D7 a D30. Místo hvězdného rosteru sledují, kolik lidí si koupí kosmetický balíček za pár korun.
Casual a mid-core hry generují hodnotu jinak. Ne epizodicky během velkých eventů. Ale kontinuálně – miliony drobných transakcí každý den.
Kdo píše šeky – a proč je to důležité
Jedním z nejsilnějších signálů změny je, kdo dnes investuje.
Společnosti jako Mattel rozšiřují své značky do digitálního prostoru s důrazem na interaktivní IP a mobilní modely. Herní projekty už nejsou doplněk, ale součást širší monetizační strategie.
Netflix buduje herní portfolio ne jako esportovou platformu, ale jako nástroj pro udržení předplatitelů. Hra je zde infrastruktura retence – způsob, jak prodloužit čas strávený v aplikaci.
Saúdský Public Investment Fund rozšiřuje investice napříč celým herním ekosystémem – od studií po vydavatelství. Esport zůstává součástí portfolia, ale není jeho centrem.
A private equity hráči jako Blackstone sledují především stabilní cashflow. Mobilní a mid-core tituly nabízejí předvídatelnější návratnost než týmy závislé na sponzoringu a publisherem kontrolovaných ligách.
To není útěk od esportu. To je návrat k modelům, kde hodnota vzniká přímo mezi hráčem a produktem.
Proč esport ztratil investiční momentum
Problém esportu není v publiku. To stále existuje. Problém je ve struktuře.
První slabinou je kontrola vydavatele. V tradičním sportu liga nepatří jednomu subjektu. V esportu vlastní intelektuální vlastnictví publisher. Ten rozhoduje o pravidlech, distribuci příjmů i o tom, zda liga vůbec pokračuje.
Druhou slabinou je ekonomika týmů. Platy hráčů, bootcampy, produkce obsahu, cestování. Příjmy? Nestabilní sponzoring, prize money závislé na výkonu, mediální práva, která nikdy nedosáhla očekávaných výšin.
Třetí slabinou je reklamní návratnost. Značky dnes nechtějí jen logo na dresu. Chtějí měřitelnou konverzi. Casual prostředí s mikrotransakcemi nabízí přímější data o chování uživatelů než vysílání turnaje.
Hodnota esportu je koncentrovaná na úrovni IP. Publisher vydělává nejvíce. Týmy operují v systému, který nevlastní.
Mikrotransakce jako nová jistota
Model casual hraní je jednoduchý. Nízká vstupní bariéra. Nízká cena. Vysoká frekvence.
Nákup za pár korun, opakovaný milionkrát, vytváří stabilní příjem. Není potřeba čekat na finále sezóny. Stačí každodenní návrat hráče.
Právě tato „hustota engagementu“ je to, co dnes investory zajímá. Ne spektákl. Návyk.
Z ekonomického pohledu je rozdíl zásadní: esport generuje špičky. Casual hry generují proud.
Indie jako zrcadlo globálního trendu
Debata není jen západní. Indické studio Scara Gaming mluví o stovkách milionů casual hráčů. Ne esportové publikum. Každodenní hráči titulů jako Ludo King nebo Candy Crush.
SuperGaming zase staví mid-core projekty s důrazem na retenci místo reklamního modelu.
To kopíruje globální posun: méně spekulativních valuací esportových organizací, více důrazu na metriky životního cyklu hráče.
Esport jako kulturní vrstva, ne ekonomické jádro
Esport neztratil kulturní význam. Stále vytváří příběhy, rivality, emoce. Stále přitahuje komunity.
Ale z pohledu kapitálu se stává vrstvou nad širší herní ekonomikou.
Hlavní otázka roku 2026 nezní, kdo vyhrál největší turnaj.
Zní, kdo udržel hráče nejdéle.
Institucionální kapitál dnes sází na každodenního uživatele, ne na soutěžní elitu. A dokud bude monetizace rozložena mezi miliony drobných transakcí místo několika velkých sponzorských smluv, casual a mid-core model zůstane atraktivnější.
Esport není poražený. Jen už není jediným příběhem.
A možná právě to je známka dospělosti celého odvětví.