Rozhodnutí, které může na první pohled působit jako suchá právnická formalita, ve skutečnosti otevírá jednu z nejzásadnějších kulturních otázek současnosti. Nejvyšší soud Spojených států odmítl projednat odvolání informatiky Stephen Thaler, který se dlouhodobě snažil prosadit autorskoprávní ochranu pro obraz vytvořený jeho umělou inteligencí bez přímého lidského zásahu. Tímto krokem zůstává v platnosti stanovisko amerického Copyright Office: čistě AI-generované dílo bez lidského autorství nemůže být chráněno copyrightem.
Thalerův obraz s názvem „A Recent Entrance to Paradise“ vznikl prostřednictvím systému DABUS. Argumentace byla od počátku odvážná – pokud je systém schopen samostatně vytvořit originální dílo, proč by nemohl být považován za autora? Jenže americké autorské právo stojí na jiném základě. Autorství je zde neoddělitelně spojeno s lidskou osobností, s vědomým rozhodováním, s odpovědností a tvůrčím úmyslem. Bez člověka není autor. Bez autora není copyright.
Už v roce 2022 byla Thalerova žádost zamítnuta s odkazem na absenci „human authorship“. Následné odvolání nepřineslo změnu a nyní, když Nejvyšší soud případ odmítl projednat, je zřejmé, že v rámci současné legislativy vyšší instance neexistuje. Nejde přitom o technofobní gesto. Spíše o potvrzení dlouhodobé právní tradice, která chápe kreativitu jako výsadu lidské mysli.
To však neznamená, že dveře jsou zavřené úplně. Americký úřad pro autorská práva už dříve připustil, že díla vytvořená s pomocí umělé inteligence mohou být chráněna, pokud obsahují dostatečný podíl lidské tvůrčí práce. A právě zde začíná největší šedá zóna současné digitální éry. Kolik zásahu je dost? Stačí upravit barvy, kompozici, retušovat detaily? Nebo musí autor do výsledku zasáhnout natolik, že se z původního generovaného výstupu stane jen surový materiál?
Technologická realita mezitím běží rychleji než právní výklad. Generativní modely produkují obrazy, které jsou vizuálně přesvědčivé, stylově rozmanité a často nerozeznatelné od lidské práce. Prokázat, že konkrétní dílo vzniklo čistě pomocí AI, je navíc mimořádně obtížné. Neexistuje univerzální detektor, který by poskytl stoprocentní jistotu. V jednom z předchozích případů dokonce Copyright Office zpětně zjistil, že udělil registraci komiksu obsahujícímu AI ilustrace. Výsledkem bylo kompromisní řešení: ochrana zůstala zachována pro text a kompozici, nikoli však pro samotné obrázky.
Celá situace tak působí téměř paradoxně. Zákon je pevně nastaven, ale jeho aplikace v praxi stojí částečně na čestném přiznání autora. Tvůrce musí deklarovat, jakým způsobem dílo vzniklo a jaký byl jeho vlastní kreativní podíl. V době, kdy je generování obrazu otázkou několika vět zadání, se však hranice mezi inspirací, spoluautorstvím a plnou automatizací neustále posouvá.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy není dramatickým zákazem ani technologickou stopkou. Je to spíše potvrzení hodnotového rámce: autorství zůstává lidské. Umělá inteligence může být nástrojem, může být partnerem v procesu, může být zdrojem inspirace i chaosu. Nemůže však být právně uznaným tvůrcem. Zatím.
A právě v tom slově „zatím“ se skrývá budoucnost celé debaty. Generativní systémy se budou dál vyvíjet, jejich autonomie poroste a tlak na redefinici autorství bude sílit. Právní systém bude muset reagovat – otázkou je, zda evolucí, nebo revolucí. Jedno je však jisté už dnes: spor o AI a copyright není jen technický problém. Je to střet o samotnou podstatu kreativity v digitálním věku.